Stíny minulosti

7. dubna 2010 v 6:36 | AngelD |  Jednorázovky
Ha, a další jednorázovka, originál téma. Tuhle jsem poslala do jedné soutěže na jedné nejmenované webové stránce, ale netuším kde skončila:D Však nevadí, ono se to vytříbí, ale jen bych chtěla dodat, že oproti předchozí je docela dost dlouhá. Zase je to tak light depresivní, ale jsou tam i světlé okamžiky :D Navíc to má otevřený konec, které já prostě zbožňuju:D


…"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky. Když se vrátíš, postaráš se možná o to, aby bylo zmrzačeno méně duší a  roztrženo méně rodin. Považuješ-li to za dostatečně důstojný cíl, pak se pro tuto chvíli rozloučíme."…

J.K. Rowlingová, Harry Potter a relikvie smrti

¨

Stíny minulosti


Lisa stála u otevřeného okna a beze slova se dívala na měsíc, který nelítostně zakrýval svit hvězd, aby vynikla jeho vlastní krása. Úplněk. Nejsobečtější část měsíce. Ale Lisa ho milovala, vydržela se na nebe dívat celé hodiny, bez jakékoli známky života. Ani se nepohnula, nic, nevšímala si času, který kolem ní plynul. Nezajímala se o to, poněvadž dny jí splývaly dohromady a noci nepočítala. Byla noční pták: ačkoli bylo již dávno po půlnoci, stále se jí nezmocňovala únava. Snažila se nad ničím nepřemýšlet, pouze obdivovat stříbrnou záři měsíce. Nechtěla, aby jí myšlenky sklouzly, někam kam neměly. K minulosti, například. Nebo ještě hůř - k budoucnosti. K hrozivé, temné budoucnosti.
Náhle se zachvěla - otřel se o ní ledový vítr a zastudil ji na tvářích, které jí jemně zčervenaly, třebaže měla většinou pleť bílou jako porcelán. Vypadala velice křehce. Zdálo se, že by jí zlomil sebe jemnější dotyk. Obrovské fialové kruhy pod očima dodávaly jejímu vzhledu jakousi strašidelnost a zrzavé vlasy měla mastné, bez jakékoli úpravy. Dávno o sebe přestala dbát. V jasně zeleném oku se jí objevila slaná slza a znovu jí přemohly vzpomínky.
Byla znovu veselá, krásná, zábavná a odvážná. Královna každé párty, všemi milována a obdivována, v náručí kluka, který se na ni usmíval a šeptal jí ty dvě nejsladší slova na světě.
Zarazila to. Nemohla o něm znovu přemýšlet, neměla by si teď vybavovat jeho tvář. Zakázala si to. Rozhodla se, že jí přehrabování v minulosti nepomůže, že už to neudělá a hodlala to dodržet. Vždyť… Jaký by to mělo smysl? Je to pryč, už se to nevrátí a ona se s tím musí smířit.
Otřela si slzy. Věděla, že brzy bude všemu konec, že už neucítí žádnou bolest, ale i žádné štěstí. Ale ona se již nikdy necítila být šťastná, všechno, co milovala už neměla. Duše už jí uvadla, stala z ní pouhá tělesná schránka, která čeká na smrt. Ale stejně nechtěla zemřít. Byl pud sebezáchovy tak silný? Nedokázala porazit vlastní instinkty? Nebo… nebo hluboko, hrozně hluboko v srdci věří, že se k ní ON ještě vrátí? Že mají naději?
Znovu, již poněkolikáté za dnešek, jí začaly stékat slzy po tváři. Znovu si připadala bezmocná a prázdná. Znovu si vzpomněla na ten den kdy se setkali poprvé…

Seděla na zastávce a čekala na autobus. Měla zrovna po hodině baletu a obyčejně s ní na zastávce nikdo nebyl. Tentokrát ne. Čekal tam sní chlapec, o něco starší než ona, vysoký, vyzáblý s hnědými lehce kudrnatými vlasy, zastřiženými do ledabylého krátkého účesu. Na hlavě měl hnědou kšiltovku,  na sobě volné rifle a tričko, v uchu si nešlo nevšimnout tunelu. Lisa si ihned pomyslela, že to jeden s těch hrubých, nepříliš inteligentních individuí. Pouštěl si nahlas zvášní hudbu, která měla dokola jeden a ten samý rytmus. Lisa musela nechtěně přiznat - po nějaké době poslouchání - že se jí ta hudba docela zamlouvá.
Autobus měl k Lisinému vzteku  zpoždění a navíc po ní neustále pokukoval ten kluk na zastávce, což jí ještě víc rozčilovalo a znervózňovalo. Konečně - po šestnácti dlouhých minutách - autobus přijel. Nastoupila do něj za na ní hned ten chlapec. Rychle si  koupila jízdenku a šla si sednout. Ten kluk taky zaplatil a… a mířil si to přímo k ní. Zamrazilo jí při pomyšlení, co od ní chce. Ale on si vedle ní jen ležérně sednul a mile se na ni usmál. Lisa zjistila, že má nádherné modré oči.
Cestu překonali mlčky a když autobus dorazil k zastávce, kde Lisa vystupovala -  přidal se k ní i ten chlapec. Měla dojem, že ji snad sleduje, nebo tak něco. Byla rozčílená, nejenže musela poslouchat tu příšernou hudbu, kterou poslouchal  v autobuse - čímž zapřela že se jí ta hudba líbí -, teď se za ní plazil jako ocásek. Zrychlila krok, aby se ho zbavila.
"Hey, počkej! Neutíkej," volal za ní klučicí hlas. Lisa si domyslela, že to bude on. Podle všeho by se teď neměla otáčet a mluvit s tím individuem a prostě dál jít domů, jako slušná holka. Ale neodolala pokušení, zvědavost jí popoháněla, aby zjistila co ten mladík chce. Zastavila tedy a otočila se a čekala na toho chlapce. Přiběhl k ní a už po tom krátkém běhu se mu zle dýchalo, nebyl to žádný sportovec. Kluk se na ní podíval, jako by čekal, že Lisa něco řekne, ale ona mlčela a jenom se na chlapce dívala, navenek s naprostým nezájmem.
"Čau," prohodil tedy chlapec. "Sem Marcus," představil se.
"Ahoj Marcusi," pozdravila ho tedy. "Jmenuji se Lisa," dodala. Marcus se zazubil. Chvilku  jenom mlčky stál před ní, nervózně těkal očima do její tváře a na zem. Potom se zhluboka nadechnul a s odhodlaným výrazem jí pozval do kina. Mluvil špatnou gramatikou, což Lise strašně vadilo, ale jinak se jí ten kluk, s podivným potrhaným oblečením a cigaretou za uchem, děsně líbil. Přitahovala jí k němu tajemná magnetická síla.
"No," začala rozpustile Lisa, "možná bych šla…" dělala že chvilku uvažuje a Marcus byl jako na jehlách. "Kdybys mluvil spisovně," dokončila s úsměvem. Nevěděla proč, ale v přítomnosti tohoto mladíka se cítila uvolněně, jako by ho znala celý svůj život. Marcus se rozesmál a přikývnul.
"Já umím mluvit spisovně," poučil ji. "Jen na to občas zapomínám."
"Takže tím je kino domluvené…"
Marcus se usmál a společně vykročili… na rande.

Tohle už je dávno. Minulost. Zapomenutý příběh. Nic. Stokrát nic. Ona a on, navždy spolu, ha ha. Jak dojemné. Už nikdy s ním nebude moc mluvit jako tenkrát, žádné dlouhé rozhovory, žádné objímání, polibky, nic. Všechno se proměnilo prach, každé jeho slovo, každý slib, který jí dal. Každá věc kterou udělal… podvedl ji, zničil ji, zabil ji. Ona už nežije. Pouze její tělo stále vydává známky života.
Lisa si povzdechla. Neměla by takhle myslet, tak jakoby už nebyla naděje. Doktoři na ní přece neustále tlačili, že má přemýšlet optimisticky. Že jí to uzdraví. Nevěřila tomu. Doktoři ji chtěli jenom utěšit, neříct na plno, že nemá žádnou naději. Žádnou rodinu… žádného Marcuse… Už neměla proč bojovat. Nemoc jí sžírala a ona s tím nehodlala nic dělat. Mohla pouze pokojně čekat na smrt. Smrt, které se tolik obávala. Co se asi stane až upadne do světa stínu? Do světa tmy a nicoty? Nebude moct myslet, dýchat, cítit, … žít… Bude Mrtvá. Sama a v šestnácti. Mohla se utěšovat pouze představou, že existuje nebe. Ale zase: když je nebe… pak peklo taky. Kde by asi skončila ona?
"Marcusi," zašeptala do ticha. "Marcusi, kde jsi?"

Byl krásný květnový den. Park přímo zářil zelení a květinami. Dřevěné lavičky byly nově natřené a tak byl odevšad cítit těžký zápach laku, který překrýval vůni květin i stromů. Uprostřed parku bylo dokonce velké dětské hřiště, odkud šel slyšet křik rozdováděných dětí a mateřské hubovaní. Všichni se užívali nádherný sobotní den.
I Lisa byla šťastná. Kráčela v prku ruku v ruce s Marcusem. Smáli se spolu, popichovali se, prostě to vypadalo, že se skvěle baví. Neměli žádné starosti a tento den se zdál úžasný - úžasný na líbaní.
Byl už to týden co spolu Marcus a Lisa chodili. A stále se ještě nelíbali. Lisa se na to necítila a Marcus to nejspíš nějak dokázal vycítit. Nenutil ji do ničeho, co ona nechtěla.. A ačkoli byli rozdílní jako den a noc, dva lidé, kteří by se sobě jindy vyhýbali, si teď rozuměli tak, že to přesahovalo hranice normálnosti. Respektovali názory toho druhého, netlačili na sebe a důvěřovali si. Na první pohled podivný pár, měl vytvořené větší pouta, než by si kdo dovedl představit.
A Lisa cítila, že je čas udělat další krok. Přejít na další metu, takříkajíc.
"Není tu žádné místo na sezení," začala si stěžovat.
"Copak už tě bolí nožičky?" dodíral si ji Marcus.
"To ne, chtěla jsem si zakouřit." Marcus vyvalil oči. Nevěděl o tom, že by propagovala cigarety.
"No co," pokrčila rameny Lisa. "Zkusit se má všechno, no ne?"
"To máš asi pravdu. Tak najdeme jiné místo," usmál se, vždycky před Lisou mluvil spisovně. Nejspíš se chtěl vyrovnat její kultivované mluvě, nebo jen aby jí připomínal jejich první rande.
"Mně se tady, ale líbí," pronesla Lisa laškovně  a přitáhla se k Marcusovi co nejblíže a položila mu hlavu na rameno. Marcus jí instinktivně objal pažemi.
"Tak co s tím budeme dělat?" řekl. Lisa se mu podívala hluboko do očí. Přiblížili se k sobě a rty se dotýkali jeden druhého.
"Miluju tě," zašeptala. Pak už nebyl k mluvení prostor, neboť byli najednou plně  zaneprázdnění. Žili jen kvůli sobě a v tuhle chvíli neexistovalo nic, čím by se dali vyrušit. Byli mimo vesmír, mimo čas a prostor, uvázání k sobě takovou silou, že se jen těžko dala vysvětlit. Nebyla to láska -  bylo to něco víc. Něco nepopsatelného, neuvěřitelného, nemožného. Něco, co je k sobě stahovalo magnetickou silou a oni neměli sílu ani chuť tomu vzdorovat. Pravá čistá přitažlivost, žádný sen, ani chemie: nic takového. Žili, protože žil i ten druhý. Milovali se.
Tak to alespoň vnímala Lisa. Ten pocit, který zažívala, když Marcusem začala hrát jemnou symfonii váhavého polibku a později zuřivější melodii vášně, to bylo to nejlepší a nejkrásnější pocit na světě. Přidala si jako kdyby právě vyhrála milióny. Ale tady nešlo o pouhou loterii, tady toho získala mnohem, mnohem víc…

Tehdy měla pravdu - vyhrála mnohem víc - vyhrála navíc potíže a zklamání. A přitom si byli s Marcusem blízcí. Jako kdyby byli jeden člověk, jedna duše. Přesto se všechno dalo zničit, rozbít a odhodit naděje. Naivnost se stává krutou až když vás opustí - až konečně uvidíte pravý a krutý svět. Nekoukáte jen na to dobré, ale konečně dokážete rozpoznat, že za každým dobrým skutkem se skrývá nějaké ale, když, nebo jen. Naučíte se používat sarkasmus a přestanete věřit lidem. Vlastně přestanete věřit úplně všemu - věcem, lidem, Bohu, …lásce.
A za to může jen ona - vždycky za to mohla. Zničila její sny, vzala jí Marcuse, snad kvůli ní zemřeli i Lisininy rodiče. Dávala jí celý svůj zkažený život za vinu. A dávala jí ho za vinu proto, že neměla koho jiného obviňovat.
Lidé jsou a vždycky budou sobci a egoisti. Nikdo nedělá nic zadarmo. Všichni chtějí mít všechno, nezajímaje, kolik dalších lidí přitom přijde k úhoně. Faktický řád věcí.
A přitom kdysi věřila, že existuje člověk, který takový není. Věřila, že Marcus je tu pro ni. Jak nesmírně se zmýlila…

Pršelo a Lisa zkoumavě pozorovala déšť z otevřeného okna.. Milovala déšť. Lidé se většinou pod studenými kapkami schovávali, ale Lisa se jim nakláněla z okna nastavovala jim tvář.V jejím rozjímání jí přerušil zvuk hlasitého zvonku u dveří. Lisa naštvaně zaklela, a šla otevřít.
Z dveřmi stál Marcus a byl úplně promočený na kost a v ruce držel zmoklé červené růže a pravou švýcarskou bonboniéru a sladce se usmíval. Lise to vyrazilo dech.
"Dneska máme výročí," vysvětloval. "Je to už šest měsíců ode dne, kdy jsme tě poznal."
"Já takové věci neslavím," skočila mu drze do řeči Lisa, ještě stále v úžasu nad jeho sentimentálností. "Kdyby to byl rok… budiž… ale šest měsíců?"
"Přece mi nedáš košem?" přemlouvali jí Marcus a podíval se na ní smutným psím pohledem. Lisa si povzdechla a rukou ho vyzvala dovnitř.
Jakmile se za ním zaklapli dveře, vzal jí do náruče a vášnivě jí políbil. Polibek nebral konce a Lisa už nabírala vědomí, že tak zůstanou zaklíněni navěky. Ale nestalo se tak - nakonec se od sebe přece jen odtrhli a ruku v ruce vyrazili do obýváku, i přes protesty Lisy, oslavit jejich šesti měsíční výročí.
Dneska byl Marcus rozčarovanější než jindy - nevěděla čím to bylo, ale zdálo se, že jím lomcuje nějaké nepopsatelné vzrušení. Přesto se  sním bavila co nejnormálněji a dělala, že si ničeho nevšimla. Čím blíž bylo k večeru, tím víc Marcusova náruživost rostla. Lisu konečně zradila zvědavost a tak se ho na to už zeptala.
"Dneska tvoji rodiče nepřijedou vid, že ne?" řekl vyhýbavě.
"Ne, nepřijedou," potvrdila Lisa zaraženě. "Ale nechápu, co to má společného z mou otázkou. Neodpověděl si mi."
"Nevadilo by ti kdybych tu přespal, že ne?" znovu nedával najevo, že by se chystal odpovídat na otázky.
"Samozřejmě, že nevadilo…" souhlasila Lisa a podívala se na něj zkoumavým, podezřelým pohledem. Najednou jí docvaklo a přísně se na něj podívala. "Ty sis zase něco provedl! Přiznej se, co to je tentokrát?"
Marcus po ní hodil naprosto nevinným úsměvem. "Nic takového," smál se. "Jen mám pro tebe malé překvapení, k tomu výročí."
"Hm."
Lisa se rozhodla, že se dál vyptávat nebude a nechala to být. Po zbytek večera se bavili, aniž by na to přišla řeč. Až když v noci společně lehli do velké manželské postele, přišla na to řeč.
"Chceš vědět to překvapení?" vyptával se Marcus.
"Možná," odpověděla Lisa a snažila se nasadit silný nezaujatý tón.
Marcus jí na to neskočil, jen se ušklíbl a jemně jí políbil na rty. "Nevím jestli se to dá říct," pošimral jí svým dechem na krku. "Ale snad bych ti to mohl ukázat." S těmito slovy jí začal divoce líbat a přesunul se tak, aby na  ní ležel. Lise ihned docvaklo co má Marcus v plánu, co vlasně je to jeho záhadné překvapení. A nelíbilo se jí to. Ne, že by o tom občas nesnila - jak jí Marcus vezme do náruče a pomiluje se sní - ale teď to bylo jiné. Bylo to doopravdy, naostro a ona nebyla připravená. Nedokázala se mu teď plně oddat - nebyl zkrátka ten správný čas.
"Marcusi," dostala ze sebe, mezi dvěma polibky. Ale on tomu nevěnoval pozornost a dál jí líbal. Odtáhla se tedy od něj a podívala se mu vážně do očí. Po chvíli, pod jeho  spalujícím pohledem, se odvrátila.
"Co se děje?" zeptal se nechápavě.
"Já… Marcusi, já nemůžu." Zarazil se a podíval se na ni. Pak se odtáhl a vypadal uraženě.
"Omlouvám se," zašeptala mu na záda. Marcus ležel chvíli bez pohnutí, ale pak se otočil, vzal jí za bradu a dlouho se na ní díval, jakoby po něčem pátral. Pak se zhluboka nadechnul a sarkasticky pronesl: "Za co se omlouváš? Za to žes mi nedala? Nebo za to, že chceš zůstat navždycky panna?" Jeho slova Lisu bolela a z očí jí začaly řinout slzy.
"Já… já…" vzlykala Lisa.
Marcus se zamračil, ale pak se jeho výraz změnil, zjihl. "Neomlouvej se. Já jsem debil, promiň, že jsem to řekl," omlouval se Marcus, ale v očím mu stále jemně blýskalo. Políbil jí na rameno a odtáhl se. Zbytek noci už spolu nepromluvili.

První milování, sex. Která holka se nebála? Ne, že by jí do toho Marcus nutil, ale po šesti měsících chození, to nejspíš očekával. Možná kvůli tomu se začal stýkat s ní. Možná, že kdyby mu to předtím dovolila…
Ne. Už o tom nebude uvažovat. Stalo se tak a nedá se to vrátit. Čas je neúprosný a zbývá ji pouhých pár měsíců života. I když je nehodlala nějak propařit, nebo si je užít, přesto jí byl každý den drahý. Umřít se jí nechtělo. Stejně tak jako se jí nechtělo myslet na den, kdy jí Marcus podvedl…

Bylo  zašedlé odpoledne a ze vzduchu byl cítit všudypřítomný smog. Dýchalo se těžce a bylo dusno, prostě hrozný den, kdy nechtěl být nikdo venku.
Lisa se sama protloukala městem a netrpělivě si každou minutu kontrolovala čas na své ultratenké Nokii, kterou dostala k vánocům. Její rodiče nebyli bohatí, ale záležitost mobilu se stala nutností - nechtěla vyřizovat hovory pomocí telefonických budek, nebo zapůjčení mobilu od přátel. Takže si vydupala svůj vlastní malý telefonický přístroj. A když už mobil, tak ať za něco stojí, říkala si, proto  v tom jejím  nechyběly ani ty nejnovější funkce.
Jenže teď nebyl absolutně k ničemu - snad kromě toho, že na něm zjišťovala čas -, protože ten na něhož čekala byl nedostupný. Marcus měl ještě dvě hodiny angličtiny a ona si sním chtěla promluvit. Nebo spíš něco lepšího - měla pro něj překvapení. Jenže teď na něj mohla čekat ještě hodiny a být takhle venku v tak  strašném počasí se jí ani trochu nechtělo. A domů se jí už vůbec ne - její rodiče zrovna měli hádací období. Chvíli nad tím přemýšlela, než jí něco napadlo. Dům Marcuse byl prázdný a ona měla klíče, dal jí je, že je může kdykoliv použít a to i když nebude on sám doma, ani nikdo jiný. Sice se chvilku zdráhala, ale nakonec si řekla "Proč ne, alespoň bude překvapení o to větší a můžu se připravit." Dneska plánovala, že Marcusovi  nabídne sebe, své tělo.
Jenže jen co otočila klíčem u Narcisových dveří, bylo všechno špatně. Nebylo zamknuté a slyšela hudbu z ložnice. Klasické romantické ploužáky - nic co by bylo v Marcusově stylu. Hned jí napadlo co to znamená, téměř okamžitě se jí zlomilo srdce na dvě půlky a ona se ani nesnažila zmírnit bolest obelháváním se. Nenamlouvala si, že se to vysvětlí a že to nakonec může být nakonec úplně jinak.
Bylo to jakoby umřela - jakoby svět který existoval zčernal a obsadili ho noční můry, tiché příšery ze záhrobí. Mráz jí pálil směrem od srdce do všech končetin a zbavoval jí myšlení. Třásla se po celém těle. Nadechovala se  těžce, přerývavě. Nedokázala udělat ani krok - ani zpátky a už vůbec ne dál. Strunila na místě v nekonečné bolesti. Jedovaté trny uschlých černých myšlenek jí bodaly do hrudi. Rozpadala se na kousky. Už to nebyla ona, už to byl někdo jiný. Lisa odešla společně s Marcusovou věrností. Pryč, daleko a už se to nedalo vrátit. ,Navždy sbohem duše má, osud mi vzal to jediné, co jsem kdy doopravdy milovala.´ Slzy jí stékaly na tváře a do úst a ona ucítila jejich překvapující slanost.
Hudba ustala a z ložnice byly slyšet zvuky rozkoše a slasti. Lise zvedl žaludek. Jenže ona už se nemohla vrátit. Nedokázala odejít a dělat jakoby nic, musela se všemu postavit tváří v tvář. Život není spravedlivý a ona taky nebude. Už nikdy.
Potichu z bradou vystrčenou a s chladnýma očima vystoupila do ložnice. Zastavila se až přede dveřmi, které byly mírně pootevřené. Na chvilku zaváhala, ale pak rázně otevřela. Naskytl se jí strašný pohled. Její Marcus s jinou v posteli užívající si v tom nejlepším. Srdce se jí sevřelo bolestí, takovou jakou si málokdo z nás dovede představit. Sžírala jí vnitřnosti a ona neschopná se tomu bránit, dívala se  do Marcusových zahanbených očí. Nemluvil. Nesnažil se to popřít výmluvami a nezahrnoval jí planými sliby, že už se to nikdy nestane. Ne, jen hleděl na Lisu, beze slova.
Dívka, kterou Lisa nepoznávala, očima tikala mezi Lisou a Marcusem. Sledovala jejich tichý souboj a snažila se zvážit situaci. Nedařilo se jí to. Nedovedla pochopit pocity, které jejich němá konverzace vysílala. Poněvadž ona nikdy necítila to, co oni v tuhle chvíli, tak silně. Nedovedla pochopit lásku a vztah, který mezi sebou Lisa a Marcus měli, jí byl naprosto cizí. Neznámá dívka si vystačila s tělem a dobrým pocitem, že o ni někdo stojí. Nic dalšího a hlubšího jí nezajímalo. Byla vlastně  povrchní malá holka, kterou kluci využívají, když si potřebují "vorazit".
Lisin a Marcusův souboj končil. Ona mu ukázala jak jí ranil a on jí němě sdělil své pocity. Lisa věděla, že tohle je konec. Konec všeho. Konec jí samé, konec jejího života. Konec Marcuse…
"Sbohem," řekla. "Milovala jsem tě."
A pak se otočila a byla navždy pryč. Zmizela z jeho života, jakoby najednou přestala existovat. Jakoby tu vůbec nikdy nebyla…

No a pak jí k tomu všemu přišli na tuhle nevyléčitelnou nemoc. Život šel ještě víc do háje, když se jí rodiče nabourali při autonehodě.
Tak má vůbec smysl žít?
Nemá. Věděla to, už od té doby, od okamžiku, kdy vešla do toho domu, přestal existovat nějaký život. Ona jen žila uvězněná v tomhle světě, protože ho stále nedokázala opustit. Stále tady někde byl Marcus a bez něj by se dobrovolně neodvážila nikam. Ani do náruče smrti. Ale stejně zemře. Sama, v nemocniční posteli s bílými prostěradly. Kolem ní budou doktoři a sestřičky, už neschopni bojovat. Budou se na ni dívat cizí tváře když bude umírat  a pak se propadne do té nejhlubší jámy. Do temnoty, ze které není cesta ven.
Nebude moc vzpomínat, myslet, žít… Bude ničím. Scvrkne se v nicotu.
A ani ON jí nezachrání. Nikdo už jí nepomůže. Měla svou lásku, svůj příděl radosti. Měla to, co by si přála každá holka na světě a teď přišel čas splatit poslední dluh. To poslední co jí ještě zbývalo. Dokáže to? Bude to bolet? Bude křičet, nebo se světem skoncuje hrdě a bez slz? A nebo ani nepozná, že umřela, poněvadž už sama, před smrtí, bude v nicotě?
V ten okamžik se dveře od pokoje otevřely a dovnitř vešla mladá nemocniční sestra. Uviděla Lisu stát u okna a zamračila se.
"Slečno Liso, vy ještě nespíte?" rozzlobeně na ni zavolala. "Nemůžete takhle celou noc stát u okna. Nachladnete. A musíte být vyčerpaná, vždyť jste nemocná. Okamžitě si běžte lehnout!"
Lisa si povzdychla a s velkou nevolí zalezla pod peřiny. Pocítila, že jí je hrozná zima. Sestra přešla k oknu, u kterého předtím Lisa stála a chystala se ho zavřít.
"Ne!" křikla Lisa. Sestra se vylekala a odskočila. "Totiž - nechte ho otevřené. To okno." Její pohled byl tak sebejistý, že ani sestra se neodvažovala nic namítat. Pokrčila rameny, popřála Lise dobrou noc a spěšně odešla.
Lisa po chvíli usnula.

V ten moment se u její postele odkudsi vzal nádherný mladík s bledou pokožkou a uhlově černýma očima. Jemně jí hřbetem ruky pohladil po líčku a pak jí políbil na čelo.
"Tak smutná, tak krásná," broukal si pro sebe a hladil ji po vlasech. Zacházel s ní jako by byla z porcelánu. Díval se na ní a vypadal, že snad o něčem uvažuje. Snad už se rozhodl, a položil svou hlavu vedle její. Jeho rozježené černočerné vlasy mu vlály v průvanu.
"Za chvíli už tě nebudou trápit žádné problémy. Za chvíli tě opustí všechna bolest a smutek, neboj se. Budu opatrný. Nebude tě to bolet," zašeptal jí do ucha. Pak jí odhrnul vlasy z šíje. Sklonil hlavu a nosem jí přejel po klíční kosti. Hladově se usmál a svými mimořádně ostrými špičáky se jí zahryznul přímo do krku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama