Tichá věčnost 10. část

7. dubna 2010 v 8:20 | AngelD |  Stmívání
No jasně, jasně..


10. Fascinovaný


Vrátil jsem se zpátky k Belle, stále ještě šokovaný. Ona mě obdařila kouzelným úsměvem, který mě ihned zahřál u srdce, i když jsem jí ho nemohl oplatit. Můj výraz asi prozradil problémy, protože jakmile ho Bella zpozorovala běžela mi naproti celou školní chodbou.
"Co se stalo?" ptala se. Nadechnul jsem se abych se uklidnil a vyhnal z hlavy tu příšerně lákavou vůni.
"Máme problém," upozornil jsem a ztišil hlas. "Velký problém. Zdá se, že se tu usadili upíři." Bella vytřeštila oči. Něco takového nejspíš nečekala.
"Upíry? Kde? A jak to víš?"
Vysvětlil jsem jí co se stalo, ale o svých pocitech z Taylor jsem raději pomlčel. Těžko bych jí to vysvětloval, nebylo to tak jak to vypadalo. K Taylor mě něco táhlo, ale nebylo to stejné jako kdysi u Belly. Tady jsem prožíval naprosto rozdílné a přitom naprosto stejné pocity. Chtěl jsem Taylor ochránit před vším, co by ji jen zkřivilo jediný vlas na hlavě, ale nemiloval jsem ji. V životě můžu, dokážu a budu milovat jedinou osobu a ta právě stojí přede mnou a ta ke mně cítí to samé.
"Myslíš, že tě poznala?" chtěla po chvilce přemýšlení vědět. Vteřinu jsem se nad tím zamyslel.
"No… nedívala se na mě jako na člověka," uznal jsem. Spíš jako by nikdy nečekala, že mě uvidí… "Jdeme za Alicí," rozhodl jsem se nakonec. Ta mi snad může povědět, co se děje.
"Já nemůžu, musím do angličtiny. Jdi sám…" zašeptala Bella. Moc se mi to nezamlouvalo, ale nechal jsem ji jít. Bolelo mě být od Belly - třeba jen na chviličku - , ale zase mi to nemůže ovládat mou… existenci. Alice mě už samozřejmě čekala u auta. No, někdy ten její dar vážně šetří čas.

"Takže co s tím?" ptala se moje sestra. Parkoviště už zelo prázdnotou. Všichni byli na prvních svých hodinách, což se přesně hodilo. Žádné otravné řeči navíc.
"Nevím," přiznal jsem. "Ve skutečnosti jsem čekal že mi něco povíš ty…" Alice se zachechtala a ponořila se do budoucnosti. A já to z jejích myšlenek dychtivě četl. Budu s ní mít hodinu, Biologii - skvěle, už se nemůžu dočkat. Nic jiného tam zatím nebylo. Alice se snažila víc soustředit, ale nepřineslo to žádný velký úspěch. Jen nejasné útržky. Po chvíli s tím přestala. Ještě je všechno rozmazané a nejisté, záleží na mnoha dalších okolnostech. Než si dorazil viděla jsem ještě, že má hodinou s Bellou. A omdlela když jí uviděla. Pomyslela si Alice.
"Cože? Je v pořádku? Alice! Proč si mi to neřekla hned?! Musím za ní!" rozkřičel jsem se na ni. Bylo to zvášní jakou starost jsem měl o tu křehkou lidskou dívku - ještě ani pořádně nevyspělou - a příliš podobnou Belle.
"Klid Edwarde! Je úplně fit, neměj strach. Jen jí to prostě zaskočilo. Co bys dělal ty kdybys viděl svou lidskou kopii? I když zrovna u ní je to upírská… Její mysl se s tím prostě jen tak vyrovnává. I Belle se to jednou stalo když byla člověk, pamatuješ? I když u ní ji zaskočilo něco jiného… A pokud vím teď sedí v lavici a nic jí nehrozí," uklidňovala mě. Trošku to zabralo. Alice najednou přestala vnímat - měla vizi. Tak jsem dychtivě čekal co přijde. …Parkoviště školy, u auta od Taylor stála upírka se zlatýma očima. Samozřejmě - vegetariánka. Pak přišla taj a objala se sní - když jsem to viděl, mírně jsem sebou cukl - V tu chvíli vycházíme já a moji sourozenci ze dveří… Dál už bylo všechno jen černé.
"Zajímavé," usoudil jsem. Tahle Taylor má upíří kamarádky.
"Měli by jsme to říct ostatním," prohlásila Alice. Povzdechl jsem si, ale ona už si to mířila ke škole.


Na první hodinu jsem se nevrátil - zbývalo pouhých dvacet minut. Stejně bych se nemohl ani pořádně soustředit. A tak jsem seděl v autě a poslouchal myšlenky spolužáků. Většinu mé existence mě to prostě otravovalo, ale teď jsem v tom viděl skryté možnosti. Například zjistit co nejvíc o Taylor. Vybral jsem si kluka jménem Matthew, neměl sice příliš příjemnou mysl - jeho hlava byla plná arogantních a povrchních nápadu -, ale byl velice vnímavý. Řekl bych až příliš, na člověka. Hned jak jsme se sourozenci přijeli, musel jsem neustále kontrolovat jeho mysl, kdyby náhodou zjistil něco nepatřičného. Prostředkem jeho hlavy jsme jí pozoroval. Byla neklidná a nevyrovnaná - asi tak by se měl normální člověk cítit vedle upíra -, ale ona se od Belly neodtahovala - právě naopak - seděla s ní ve stejné vzdálenosti jako by jí Bellina přítomnost nic nedělala. Ovšem pokut s upíry žije, je bezpochyby zvyklá, ale stejně. Bella byla úplně jiný upír, naprosto neznámý. Nebylo normální, že se Taylor nebála. EDWARDE! Zakřičel v myšlenkách nejkrásnější hlas na světě. Bella právě odstranila štít. Dotáhla už to k takové dokonalosti, že to prostě pro ní nebyl problém. Začal jsem se tedy soustředit na její mysl a dychtivě čekal. V hlavě mi ukazovala celou hodinu a ještě dodala: Vypadá jako by věděla, že jsme jiní, ale ne upíři. Je to docela zvášní. Pak svůj štít znovu nechala krýt obsah své hlavy. Zamračil jsem se, z pohledu Belly bych e dozvěděl mnohem víc. Co to proboha dělám? Chci využívat svojí manželku, abych viděl co dělá Taylor. Vážně mi to leze na mozek. V tu chvíli se po celé škole rozezvonil zvonek a první hodina skončila. Vykročil jsem tedy z auta - čekala mě španělština a na tu jsem chodil s Bellou. I když mě ta nová dívka nevysvětlitelným způsobem fascinovala, na mých citech k Belle nic nezměnila. To se prostě nikdy, nikým a za žádných okolností nezmění…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama