Tichá věčnost 11. část

7. dubna 2010 v 8:21 | AngelD |  Stmívání
no lol...

11. Možná bych si to měl doopravdy rozmyslet


Hodina španělštiny uběhla rychle. Bavil jsem se s Bellou a nepřemýšlel o Taylor, což, vezme-li se to kolem a kolem, bylo plus. Nemusím na ni myslet pořád, že ne? Ale co se týká dalších hodin, tak ty se až překvapivě táhly, nebyl tu nikdo kdo by mě rozptyloval a opět mi myšlenky sklouzly k Taylor. Přemýšlel jsem o tom co k ní vlastně cítím. Lásku? Nesmysl, ta byla docela jinde. Tak co? Čím bych specifikoval tu mojí náklonnost k ní? Bylo to jako pouta, jako droga, která mě až neuvěřitelnou sílou táhla přímo k ní, takže při pouhém pomyšlení nebýt jí na blízku jsem ucítil spalující bolest. A co kdyby se jí čistě náhodou něco stalo? Zrovna teď? Brr, měl jsem co dělat abych se za ní nerozběhl a neskontroval ji. Ale budu jí ochraňovat před vším co by ji mohlo ubližovat. Já? Co to zase plácám. Připadalo mi to jako bych se otisknul. No fuj, už mi to vážně leze na mozek, pokud používám vlkodlačí výrazy. Ale… vážně mi to tak připadalo. Jako by nebylo nic důležitějšího než ona, ale zároveň tu byla Bella, kterou jsem nemiloval o nic míň. Taylor bych dal všechno na světě a Belle bych k tomu ještě něco přihodil. Zatraceně co se to se mnou děje? Může se upír otisknout? Ještě k tomu se očividně kamarádí s upíry. Vážně, nejsem normální. Emmett mi to vždycky tvrdil. Cože Emmett? Odkdy si dávám pozor na jeho varování? Připadám si jako zamilovaný puberťák co neví kudy kam. Připomíná mi to časy kdy jsem poprvé spatřil Bellu, ale teď je to horší, protože předtím jsem neměl žádnou svou vyvolenou, žil jsem na celém světě sám a sám, nikým nemilován. Ale je Bella ta moje jediná? Ano, ano je. Taylor je prostě chyba. Beru to jen za špatný konec. Vždyť jí ani neznám…, ale stejně jsem se těšil na další hodinu s ní. Doufal jsem jenom, že se mě nebude na nic ptát. Nechtěl bych jí na přivítanou… zabít. Otřásl jsem se při té představě. Budu si asi muset zvykat. Podařilo se mi to u Belly - která měla koneckonců nepřekonatelně sladší krev - dokážu to i u Taylor. Rozdíl byl v tom, že tehdy jsem věděl za jakým účelem to dělám a teď o tom nemám ani potuchy. Možná se sní na konci hodiny, někde na "čerstvém" vzduchu - třeba na chodbě, kde by se její sladká vůně překrývala ostatními - začít nenápadně bavit… Co to dělám? Už tady plánuji a přitom vůbec nevím co si ona myslí o mě. Její tvář byla plná zděšení, když mě v té kanceláři uviděla. Tak ponořený do svých myšlenek jsem málem nadskočil, když mě v mém pochodu chodbou vyrušil známý hlas.
"Ahoj," pozdravila mě Bella. Zachichotala se, když vycítila mé překvapení. Ale na jejím smíchu nebylo něco v pořádku. Zdálo se mi to, nebo jsem tam opravdu slyšel nervozitu?
"Čau," oplatil jsem jí. Jemně se na mě usmála a vzala mě za ruku. Před vchodem do jídelny na nás netrpělivě čekali naši sourozenci. Alice povzbudivě zvedla koutky úst, ale já neměl tolik síly abych jí to oplatil. Myšlenkami mi sdělila, že Taylor je už uvnitř jídelny a je v naprostém pořádku. Dokonce si prý našla kamarádku - což mě hodně potěšilo a mi zvedlo náladu. Těšil jsem se, až opět uvidím její tvář… jako první a nedočkavá se roztančila Alice s Jasperem v závěsu, za nimi vešli Rosalií a Emmett. My s Bellou prošli dveřmi jako poslední. Bohudík - nebo taky bohužel, jak se to vezme - jsme při chůzi na naše oblíbené místo jídelně museli jen těsně minout Taylorin stůl. Seděla tam s pár lidmi a evidentně nevěděla jak se mezi nimi chovat. Spadla jí brada, když nás viděla přicházet. Musel jsem se tomu v duchu zasmát. Výraz její tváře byl vážně k popukání. I když bylo mé periferní vidění dokonalé, musel jsem na ní jedním okem pohlédnout. Tvář jí v tu chvíli zjihla, jakmile se naše oči na setinu sekundy setkaly. Pro ní to bylo sotva zaregistrovatelné, ale pro mé upíři smysly se to zdálo jako věčnost. Všimla si mojí náklonnosti k ní? Překonal jsem svou touhu běžet za ní a otočil jsem se směrem ke stolu.

Když se konečně všichni usadili, snažíc se vypadat lidsky, tichými hlasy začali debatovat. Neposlouchal jsem je i když se bavili o Taylor. Já se na ni prostě jen díval přitom držel svou Bellu. Docela úchylné, že? Ale nepřemýšlel jsem nad tím, vychutnával jsem si pouhopouhý pohled na Taylor. I když si ho ona sama ani nevšimla. Docela se zájmem nás pozorovala, a to mě velice potěšilo, ale nemělo.
"Ale ona může být hrozba," zasyčela Rosalií tak hlasitě, že mě to vytrhlo s mých myšlenek. To co jsem v jejích myšlenkách viděl mi sebralo dech - tedy ne, že bych kyslík opravdu potřeboval, ale tak nějak mi to připadalo.
"Ne Rosalií! To nejde! To nedovolím…" procedil jsem skrze zuby. Koukala na mě nakvašeně. V hlavě zas jen urážky namířené proti mně a nesouhlas. Ona jí chce prostě jen tak… zabít! Jako by byla zvíře na porážku. Hloupá blondýna. Nechápe o co tady jde, protože vždy myslí jen na sebe.
"Ty to nedovolíš?" mračila se na mě. "To je pokaždé. Nějaký člověk ti zrovna padne do oka a tak se všichni musíme řídit podle tebe? A co rodina? Uvažuješ někdy nad tím co to bere za následky jí Edwarde?" Sklopil jsem hlavu. Jistě, že nad tím přemýšlím, pořád. Ale copak já můžu za to, co se kolem mě děje?
"Rosalií," snažila se jí uklidnit Alice, "Zatím nevidím žádné nebezpečí. Navrhuju se setkat stou upírkou a zjistit o co tady běží. Kdo je pro?" Všichni postupně nenápadně přikývli. Rosalií sice dost naštvaně, ale stejně…
"Je to jen jedna malá upírka, čeho se tak bojíš miláčku?" chechtal se Emmett. Jasně, ten má ze všeho vždycky jen legraci.
"Už si zapomněl, co dokáže taková malá Jane?" vyštěkla ostře Rosalií. Emmettovi okamžitě zmrzl úsměv na rtech. Asi se dál hádali, ale já už je opět neposlouchal. Bezpečí Tay bylo prozatím zajištěné a to mi dělalo největší starost. I přes velkou vzdálenost jsem uslyšel o čem si teď povídají.
"Kdo je ten s těmi bronzovými vlasy?" vyptávala se Taylor svojí spolužačky Jessiky. Ona se na mě ptala! Zajímala se o mě nebo jenom chtěla vědět, kdo je ten magor co si jí v přijímací kanceláři tak divně prohlížel? Tížilo mě, že na to neznám odpověď. Vzpomněl jsem si, že přesně tu samou otázku vyslovila Bella, když mě poprvé viděla v jídelně. Fajn, to bylo trochu komické, ta jejich podobnost. Rosalií, která její otázku taky evidentně zaregistrovala na ni zlostně pohlédla. Zasyčel jsem na ni. Nemá právo s ní takhle jednat. Bella mi více stiskla ruku. Pod jejím dotykem jsem se začal pomalu uklidňovat. Ačkoli pro mě byla Taylor důvodem k bytí, Bella jim také stále byla. To se jen tak nezmění. Zaposlouchal jsem se do Jessičiny odpovědi.
"To je Edward Cullen. Ti ostatní jsou Alice, Jasper, Rosalie, Emmett a Bella, ale tu už samozřejmě znáš," odříkala a nenápadně ukazovala na každého z nás. Jessičiny myšlenky nebyly překvapené, ani zlé. Prostě jen konstatovala holý fakt. Neviděla nic zvláštního na její otázce, ale ve mně se stejně rozehřál malý plamínek nečekané naděje. Tak strašně jsem se těšil na další hodinu. Čekala mě totiž hodina s ní. A aby toho nebylo málo, byla to Biologie. Jak ironické… Biologie…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama