Tichá věčnost 12. část

7. dubna 2010 v 8:22 | AngelD |  Stmívání
:):)

12. Tak to opravdu nemělo dopadnout


Z jídelny jsem odcházel společně s Bellou. Zdála se mi jiná, více odtažitá. Ale co jsem tak mohl čekat, když jsem celou dobu bránil holku, kterou sotva znám? Přesto jsem před učebnou zastavil a prsem ji zvedl bradu. Koukal jsem dlouho do jejích karamelových očí. Nejdříve se bránila, nechtěla, abych zjistil, jak moc jí to trápí. Jenže já jsem vytrvalý a po dvou minutách se v jejích očích objevil strach. Čeho se bála? Snad ne, že jí opustím! Vzpomněl jsem si na ty měsíce, když jsem ji poprvé (a naposledy) opustil. Šílela s toho. Tak no nemělo dopadnout… nemohlo! Nechci a nemůžu ji znovu ublížit. Neunesl bych se dívat na její bolest. Usmyslel jsem si, že se k Tay budu chovat, jako bratr, jestli o to bude stát. V koutku duše mi zlomyslný hlásek připomněl, jak moc tužím vidět její hlas. Snažil jsem se ho neposlouchat. Polibkem jsem se rozloučil s Bellou a do ucha jí ještě zašeptal: "Miluju tě. Vždycky to tak bude, nikdo to nezmění." Jemně se na mě usmála, tvář ji zjihla. Přestala se bát? To jsem nevěděl.
"Já tebe taky," řekla mi stejně tichým hlasem. Věděl jsem, že kdyby mi srdce ještě tlouklo, vyskočilo by z hrudi. Naposledy jsem Bellu odejmul a namířil si to přímo do učebny.

Taylor už tam byla. Právě si srovnával učebnice na mém stole. Takže teď už našem. Namířil jsem si to přímo k ní a usmál se jejímu výrazu. Byla naprosto vyvedená z míry. Já jsem na toto setkání byl připravený, ale ona - chudák - nedostala vůbec žádné varování. Přesto jsem byl obezřetný a nedýchal jsem. Její krev voněla tak sladce - i když ne tolik jako Bellina - takže to pro mě bylo pokušení. Slyšel jsem jak se jí srdce hyperaktivně rozbušilo - strachem? To by bylo přirozené. Došel jsem až ke svému místu a uvolněně se posadil. Pobavilo mě, že se Tay ještě stále nevzpamatovala. V hrudi se jí střídalo naprosté vynechání a pak znovu zrychlené bytí. Zírala na mě do doby než vešel učitel, který ji představil a už se věnoval látce. Téma dneska bylo přehnaně jednoduché - anatomie člověka. Vážně něco takového je pro mě až k výsměchu. Taylor si ale pečlivě dělala poznámky. Všiml jsem si, že je nervózní, ale to byl každý člověk vedle upíra. Nebylo to nijak divné. Tay si najednou nahlas povzdychla a já se na ni ihned zadíval. Trápí jí něco? Hned mě napadlo. Takhle to pokračovalo celou hodinu, díval jsem se na ní a snažil se přijít na tu anomálii, že jí nemůžu číst myšlenky stejně jako Belle. Co chvíli mělo zazvonit a já se rozhodoval nad propastí pekla. Chtěl jsem jí něco říct, oslovit jí, ale mohl jsem? Když už hodina skončila, neměl jsem na výběr. Prostě mi to vylétlo z pusy.
"To byla celkem zajímavá hodina, že? Tak ahoj zítra," prohodil jsem bezstarostně. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala. A než si vzpomněla jak se dýchá. Musel jsem se v duchu smát.
"J-jo, jasně. A-ahoj," vykoktala. Bylo to úsměvné, ale mě docházel kyslík. Šel jsem tedy ke dveřím. Tam jsem si vzpomněl, že jsem se jí ještě ani nepřestavil. Nechtěl jsem se chovat nezdvořile, tak jsem se otočil a ještě jednou na ni zavolal.
"Jo. Á mimochodem, jsem Edward Culen." Měl jsem sto chutí rozesmát se nahlas, takže jsem se zase rychle otočil a odešel z jejího dohledu.

Poslední hodinu jsem přečkal jako omámený. Ale koncem hodiny se mi do hlavy dostávala stále stejná otázka. Kdo je ta upírka, která zná Tay? V duchu jsem si vybavil její obličej s Aliciny vize. Celkem vzato jí byla podobná. Měla stejný tvar očí a byla stejně vysoká. I když její rysy změnila přeměna na upíra, dalo se v nich objevit pár podobných rysů s Taylor. Trvalo mi jenom chviličku, než mi to celé došlo. Dnes tu měli nastoupit dvě dívky a ne jenom jedna. Jedna do stejného ročníku jako já a druhá do třetího. Podle všeho to byly sestry,… Sestry… je to možné? Zvonění se objevilo v právě v tu chvíli, kdy jsem byl ochromený tím na co jsem přišel.

Sourozenci mě čekali přede dveřmi a každého zajímal můj zamyšlený a udivený obličej. Podle Alice jsme měli ještě tak dvě minuty, takže mi nezbývalo, než jim objasnit na co jsem přišel. Vypadali ještě vykuleněji než já. Každý nad tím přemýšlel po svém, jenom Rosalií měla v hlavě samé urážky.
"Už není čas," zavolala najednou Alice. Všichni jsme se připravili a společně vykročili naproti neznámému. Všichni jako nepovel se zastavili za dveřmi v jídelně. Každý se díval jiným způsobem, ale Alicin obličej byl nejvíce udivující. Byla překvapená. V její mysli proběhla další vize. Uviděla mladého muže, vzhledem celkem podobnému Emmettovi a jednoznačně upíra. Za ruku držel právě tuhle upírku, co stála na parkovišti… najednou tma. Konec vize. Abych řekl pravdu, byl jsem s toho ještě víc zmatený a ani Alice nevypadala zrovna moudře. Už bychom měli jít, ta upírka vypadá velice zneklidněně. Pomyslel si Jasper. Nevěděl jsem jestli to říká mě, nebo jenom pro sebe, ale pomalu jsem udělal krok. Moji sourozenci mě ihned následovali. Pomalu jsem se soustředil na upírku před námi a uslyšel jsem její myšlenky. Byly jasné, ale v hlavě měla jen jak ochránit Taylor. Pak - záblesk - přemýšlela zda zavolá bratrovi a vybavila si jeho obličej. Samozřejmě byl to ten z Aliciny nejnovější vize. Angela - tak se jmenovala ta upírka - se postavila před Tay ve snaze chránit jí. Pocítil jsem k ní vlnu náklonnosti. Její myšlenky byly dobré - ona byla dobrá. A já měl pravdu. Byla to Taylořina sestra. Zvolnili jsme krok, ale stejně k nám dolehlo tiché varovné zavrčení.
"Ang, oni nejsou nebez-," zašeptala jí Tay. Ona chtěla říct, že nejme nebezpeční? Věděla tedy doopravdy kdo jsme?
"Pšš. Ticho," umlčela jí Angela, ale to už jsme byli skoro u nich. Zastavili jsme se asi tři metry od nich. Jasper vyslal vlnu klidu a bylo vidět, že je to zasáhlo, protože upírka mírně uvolnila svůj postoj.
"Nechceme nikomu ublížit," chopil jsme se slova. "Chceme si jen promluvit. Vyjasnit si pár věcí. Myslím, že by to bylo rozumné."
"Fajn, to by jsme asi měli," souhlasila po chvilce přemýšlení Angela a postavila se normálně.
"Takže jedeme?" otázal se Emmett. "Následujte naše auto, prosím."
"Bez bratra nikam nejedeme," utnula ho Angela.
"Budeme tedy muset pro něj jet? Nebo zavoláme?" zajímal se Emmett.
"Ne, děkuju. Máme vlastní způsoby komunikace," řekla Angela. Hned poté zavřela oči a usilovně se na něco soustředila. Právě "vysílala" svoje myšlenky bratrovi. Páni, hm. To byl velmi důmyslný dar.
"Óó, úžasné," vydechl jsem a zkoumal Angelu novým pohledem. Všichni kolem se zdáli zmatení. Bella zvedla obočí. Já se jen se usmál.
"Ona dokáže vysílat své myšlenky na dálku. Vlastně je to opak toho co dělám já, jenže to umí do daleko větších vzdáleností a musí se opravdu soustředit pouze na jednoho člověka..." vysvětloval jsem a pak dloubl pohledem po Tay. Ví to, nebo jsem prozradil to co jsem neměl? Usmála se a přikývla mi.

"Umí číst cizí myšlenky," vysvětlovala Bella Tay. Ve tváři měla přímo vepsané "Jak to jen zjistil". vykulila oči a pak zčervenala. Bylo tom moc hezké. Chtěl jsem jí říct, že u ní to nedokážu, ale Angela mě přerušila. Zrovna dokončila své "vysílaní".
"Dobře, bude tu cuby dup," usmála se.
"Počkáme," přitakal Jasper. Byl už hodně nervosní, chudák jeden. S nových upíru nikdy neměl moc radost. Parkoviště už zelo prázdnotou, než přiběhl Josh. Okamžitě se postavil před Taylor s Angelou.
"Všechno už vím, pojeďme. Je tu plno věcí, které bychom si měli vysvětlit," řekl neutrálním tónem směrem k mě. Pokládal mě za vůdce. Jeho myšlenky s esice tak jasně nedali číst, ale stejně v nich byla nedůvěra namířená proti nám. Vypadalo to, že je hlavou jejich rodiny a taky se bál o Tay, ale stejně tak o Angelu. Měl zajímavou mysl, ale na to teď nebyl čas. Přikývl jsem tedy a přešel přímo k svému autu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama