Tichá věčnost 2. část

7. dubna 2010 v 8:07 | AngelD |  Stmívání
Dvojka... Ano vím, že tahle část je jako dvojčátko jedné kapitoly ze stmívání, ale to byl účel, kurňa:D

2. Nečekané

Když jsem konečně dorazila do toho ústavu - sama, bez sestry - nechtělo se mi ani vystoupit z auta. Pokaždé, na každé nové škole, to bylo to samé. Kdo jsi a jak se jmenuje tvá sestra? Nemohla bys mě s ní seznámit? dopadaly na mě otázky ze všech stran. Nedivila jsem se klukům. Moje sestra byla krásná, ale ona nikdy nerandila. Když jsem teď nad tím tak přemýšlela, nebylo zas tak hrozné, že tady Angela nebude. Vyhnu se dvou otázkám navíc. Povzdychla jsem si a zakroutila hlavou nad svými myšlenkami. Nebuď srab! Přikázala jsem si, otvírajíc dveře od auta. Zamířila jsem si to rovnou do přijímací kanceláře. Čekala tam na mě žena středního věku s krátkými blonďatými vlasy a brýlemi. Byl to přesně ten sekretářský typ.
"Dobrý den, jsem Taylor Morisová. Mám tu dnes nastoupit do druhého ročníku," řekla jsem tichým hlasem. Nejdříve po ně hodila zvláštním pohledem. Nevěřícným, snad. Chvíli rvalo než se vzpamatovala. Nechápala jsem ji.
"Á, ano. Dobrý den slečno Morisová. Mohla by jste mi nejdříve vyplnit nějaké dotazníky? Můžete si sednout támhle," ukázala na pár sedaček u kulatého dřevěného stolu. Vzala jsem si od ní papíry a už si to tam kráčela než mě opět přerušila.
"Prosím vás, neměla tu nastoupit i vaše sestra? Do třetího ročníku, myslím."
"Ehm, ano. Totiž, dneska jí nebylo moc dobře. Myslím, že nastoupí zítra," odpověděla jsem, mírně zneklidněná.
"Ach tak, ach tak, samozřejmě."
Konečně jsem se pustila do těch dotazníků. Byly to obyčejné otázky typu: Bydliště, datum narození, věk, poručník, bla bla bla. Pracovala jsem nad tím sotva pár minut, když se dveře kanceláře otevřely a nich byl někdo, koho bych tam absolutně nečekala. Stál tam On. Ten z mých snů, přesně takový, jakého jsem si vysnila. Zírala jsem na něj a on na mě. Bylo to zvláštní, jiné. Civěl na mě, jakoby nevěřil svým očím. Ostatně já se na něj musela dívat stejně. Nemohla jsem poskládat své myšlenky dohromady. Kdo je to? Co tady dělá? Zdá se mi to? vrtalo mi hlavou. Copak není skutečný? zaplavila mi mysl jediná otázka. Jeho ústa se mírně pohly. Ozvalo se tiché něco jako: "Bello?" Kdo je to Bella? A co má se mnou společného? zajímalo mě okamžitě. Z přemýšlení mě vtrhl hlas sekretářky.
"Pane Cullene? Přál jste si něco?"
Rychle se vzpamatoval a nasadil nezaujatý výraz. Otočil se k sekretářce.
"Ne, vlastně ne, spletl jsem si dveře. Jestli mě omluvíte," tiše řekl a zmizel z kanceláře. Koukala jsem jako idiot na dveře kterými odešel. Chvíli jsem to prostě jen rozdýchávala, ale pak mi něco došlo. Spojila jsem si pár věcí, kterými vynikali mí sourozenci s ním. Došlo mi, že on musel být Jiný. Jiný jako moji Angela s Joshem. Existovali další? Nemožné, alespoň jsem si to myslela. Ale tobě se oněm zdálo! Je taky možné zdát se ti o někom koho neznáš a pak ho potkat? Zjistit, že doopravdy žije? Pak by bylo možné cokoliv. Přemítala jsem.
"Slečno Morisová, jste hotova?" vyrušila mě opět sekretářka. Na papíře jsem už jen podepsala a podala ji je. Vzala si je ode mne a podala mi rozvrh s plánkem školy. Spěšně jsem ji poděkovala - ještě stále jako v transu - a odešla. Nedělalo mi sebemenší problém najít správnou učebnu. Škola nebyla velká. V myšlenkách jsem stále byla u Něj a tak jsem skoro ani nevnímala, jak na mě všichni zírají. Jen co jsem vyšla do učebny, ztuhla jsem. V úplně zadní lavici seděla dívka. To co mě na ní zaujalo nebylo, že byla nadpozemsky krásná, ale že byla stejná jako já. Tedy mohla by být, kdyby ji v tom nebránila její krása, její ostré rysy a barva jejích očí. Došlo mi, že ona je také Jiná. A dívala se na mě se stejnou nevěřícností jako já na ni. Nevnímala, jsem ostatní šokující pohledy, ani vzrušené mumlání. Nevnímala jsem nic. Tohle bylo na jeden den až příliš. Pamatuju si, že jsem na ní pouze civěla a nechápala jsem, když se mi začala zatemňovat mysl. Tma byla pořád blíž a blíž, až mě celou pohltila. A pak, po minutách, či hodinách - to jsem nevěděla -, jsem opět začala něco cítit. Zprvu to bylo nejasné. Jako vzdálený zpěv ptáků, ale později se to začalo zostřovat a já si uvědomila, že jsem omdlela. Slyšela jsem hlasy. Zhluboka jsem se nadechla. Najednou bylo příšerné ticho.
"Slečno Morisová? Haló? Můžete otevřít oči?" ujal se slova hrubý, mužský hlas, plný autority. Chtěla jsem ho poslechnout a tak sem velice pomalu začala otvírat víčka. Nade mnou se skláněl asi čtyřicetiletý muž - nejspíš učitel - a asi tucet studentů. Ta holka mezi nimi nebyla.
"Co… Co se stalo?" zeptala jsem roztřeseně.
"Omdlela jste," řekl učitel. Namáhavě jsem se posadila. Vlastně to bylo jasné - holka co vypadá jako já, předtím vysněný kluk, oba Jiní - logické, že už to můj mozek neunesl. Hlava mě bolela pořádně. Nejspíš jsem se uhodila, když jsem padala, ale jinak mi bylo fajn - nebýt té záležitosti s Jinými. Chvilku jsem sice musela učitele přemlouvat, že jsem naprosto v pořádku, ale pak mě posadil do lavice. Shodou všech nešťastných událostí, to byla právě ta lavice, kde seděla mi ta nehorázně podobná dívka. Dívala jsem se před sebe, snažíc nevypadat znepokojeně. Netrvalo to ani minutku než se ozval její hlas.
"Ahoj."
Nevěřícně jsem se na ni otočila. Chvíli jsem a ní jen zírala a její obličej začal čím dál víc odhazovat veselou, bezstarostnou masku.
"Čau," vypravila jsem ze sebe nakonec.
"Já jsem Bella Cullenová a ty jsi… ?" ptala se mě. Počkat Bella? Jako ta Bella? O ní mluvil On? Můj vysněný? Ale proč mi tak řekl? Spletl si mě s ní? Pochybuju. Nejsem tak krásná. A co mají spolu společného?Jsou to sourozenci?Koneckonců mají společně příjmení, hm. Napadalo mě hned milion otázek. Ta kráska se na mě trpělivě dívala. No mohla bych ji alespoň odpovědět. Je to slušné.
"Taylor Morisová, těší mě."
"Mě také," usmála se. Zbytek hodiny jsme ani jedna nepromluvily. Bylo to čím dál divnější.

V myšlenkách jsem pokračovala celý den až do oběda. Ani jedno z nich už jsem nepotkala. Zato jsem se seznámila s jednou docela normální a milou holkou. Jmenovala se Jessika. Možná toho až příliš namluvila, ale mě to nevadilo. Já jsem rozhodně mluvka nebyla. Ptala se mě na sestru - tady věděl snad každý, že přijedeme, když jsme se přihlásili na školu - a na rodiče. Tohle bylo bolestivé. Vyjádřila upřímnou lítost i když jsem se o to neprosila. Nechtěla jsem vzpomínat. Byla celá udivená, že nás s Angelou živí bratr. Když jsme došli k okénku kde se prodávalo jídlo, koupila jsem si pouze sodovku. Hlad mě netrápil, bylo tu plno jiných věcí, kterými jsem se zabývala. Došly jsme se s Jessikou k stolu ještě několika studenty. Postupně mi je všechny představila, ale já jsem jejich jména zapomněla jen co je vyslovila. Všichni si mě se zájmem prohlíželi.
"Jsi docela podobná na Bellu Cullenovou, viď Jess? Jenže ona je taková… nevím jak bych to vyjádřil…" pronesl najednou jeden kluk - blonďák - ostříhaný na ježka. Řekni to rovnou. Prostě hezčí! Je mi to jasné, musela bych být slepá kdybych to nevěděla! Chtělo se mi zakřičet. Musejí mi to připomínat? Nemám náladu, aby mi o ní vypravovali středoškolské drby. Pak mi docvaklo, že ten kluk nejspíš ani neví, že už jsem ji viděla. Nezasloužil si můj hněv. Váhavě jsem se na něj usmála.
"Jo, já vím. Sedím s ní v češtině," odpověděla jsem mu za Jessiku. A tehdy, tehdy se otevřely dveře jídelny a vstoupily ty nejméně očekávané osoby. Jako první šla malá hnědovláska s elfím obličejem, držíc za ruku vysokého blonďáka. Za nimi šla kráska s medově zlatými vlasy, vinouc se kolem svalnatého a velkého kluka. Jako poslední přicházela Bella v pasu objímajíc Jeho. Mého vysněného. Takže byli pár. Bolelo dívat se na ně, ale nemohla jsem z nich odtrhnout oči. Všichni byli Jiní. Všichni neuvěřitelně nádherní, všichni mrtvolně bledí s jantarovýma očima. Všimla jsem si, jakoby On se na mě jedním okem podíval. Nebo jsem si to jen představovala?
"No jasně, to jsou oni. Cullenovi." Jessika vyslovila jejich jméno z opovržením, nejspíš nebyli oblíbení.
"Bydlí tu odjakživa?" zajímala jsem se. Sedli si do nejvzdálenějšího koutu jídelny a nikomu nevěnovali pozornost.
"Ne. Asi jen dva roky. Jsou to adoptované děti doktora Cullena a jeho ženy. Všimla sis, že spolu všichni chodí? Je to nechutný," řekla Jessika. Aha, tak je to. Všichni jsou adoptovaní. Jak se jmenuje On?
"Kdo je to ten s těmi bronzovými vlasy?" chtěla jsem vědět. Ostatní mě tak nezajímali. I když teď se mi zdálo, že po mě ta blondýnka střelila nenávistným pohledem. Rychle jsem odvrátila pohled. Co jsem jí udělala? Ptala jsem se sama sebe.
"To je Edward Cullen. Ti ostatní jsou Alice, Jasper, Rosalie, Emmett a Bella, ale tu už samozřejmě znáš," odříkávala a nenápadně ukazovala na každého z nich, když vyslovila jejich jméno. Ještě jednou jsem se na ně podívala, ale pak jsem to nechala být. Za chvíli mi začínala další hodina…Biologie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama