Tichá věčnost 6. část

7. dubna 2010 v 8:14 | AngelD |  Stmívání
Lol... další díl...

6. Emoce


Hned jak jsem se vykopala s postele, šla jsem se osprchovat. Bohužel jsem na sobě měla ještě včerejší oblečení. Dělalo se mi mdlo při představě, že jsem v tom spala v čisté a ještě k tomu cizí posteli. Dům Cullenových byl obrovský. Alice - ta drobná dívka s elfím obličejem a krátce střiženými, černými vlasy, rozježenými všemi směry - mi dala nějaké čisté oblečení. Padlo mi perfektně, asi patřilo Belle. Byly to obyčejné džíny a temně modrá, lehká halenka. Když jsem si vyfénovala vlasy a sepnula je do culíku, běžela jsem se dolů, naobědvat. Spala jsem až do jedné (víc než dvanáct hodin!) a školu jsem vynechala. Bratr se sestrou mě "prý" nechtěli budit kvůli včerejšku. Měla jsem "prý" za sebou traumatický šok. Moc jsem jim to nevěřila. Ale nemusela jsem říkat, že mi to tak vyhovovalo. Ve dveřích kuchyně stál Edward. Jak mě viděl usmál se od ucha k uchu. Jeho krása mě znovu oslnila.
"Copak ty jsi snad vařil?" vyzvídala jsem. Úsměv měl čím dál širší. Podlamovali se mi kolena.
"To taky, ale tomu se nesměju," odpověděl.
"Tak čemu?" nedala jsem se odbýt. Povzdechl si a zakroutil hlavou nad mou zvědavostí.
"Ta halenka ti moc sluší, víš? Jde ti k pleti."
On řekl, že mi to sluší! On to doopravdy řekl! Já snad vybuchnu radostí! Někdo v obýváku pokazil atmosféru. Potichu se harmonicky zachichotal. Edward si znovu povzdychl.
"No pojď jíst, musíš být hladová," řekl nakonec. Hlad jsem měla teda pořádný a jídlo bylo výborné. Na toho kdo nevaří. Ušklíbla jsem se svým myšlenkám.
"Nechutná ti to?" zeptal se pohotově Edward.
"Ne, je to výborné," ujistila jsem ho.
"Jak by ji to nechutnalo! Vaříš skvěle, lásko," oznámila Bella. Objevila se tu - ani jsem to nezaregistrovala. Píchlo mě u srdce nad jejím oslovením Edwarda. On se na ní líbezně usmál pokřiveným úsměvem a vzal jí do náruče. Závistí jsem zbledla. Snažila jsem se dívat do talíře, ale bylo mi čím dál hůř. Hlad mě okamžitě přešel, místo toho jsme se v tom jen nimrala. A pak, ten monet byl tak neuvěřitelný tak bolestivý, jako by mi někdo řezal tupým nožem do srdce, pak se stala má nejhorší noční můra. OnOn… jí… políbil… To už jsem neunesla. Musela jsem pryč, pryč od bolesti. Sesypala jsem se na jejich verandě. Slzy ze mě tekly proudem.Pak jsem se sebrala. No, sebrala to není to správné slovo. Už jsem prostě jen nedokázala brečet, dívala jsem se tupě před sebe, nevnímajíc nic, kromě bolesti. Za nějakou domu si ke mně někdo přisednul, ani jsem nechtěla vědět kdo to je a neotočila jsem se, ale periferní vidění to zaznamenalo. Sedl si ke mně Jasper. Vůbec jsem nechápala proč. Celou dobu se držel nejvíc stranou. Kromě té blondýnky - Rosalií, ta mě nejspíš nenáviděla. Trhla jsem sebou, když vzdychnul.
"Bojíš se nás?" zeptal se. Šokovaně jsem na něj pohlédla. Já snad špatně slyším!
"Promiň, cože?"
"Jestli se nás bojíš?" zopakoval.
"Ne," řekla jsem rozhodným hlasem. Zase vzdychnul.
"Tak proč," dloubl po mě pohledem. "Tak proč si tak smutná?"
Co on mohl vědět o mé bolesti? Je to na mě tak znát? Byla jsem si jistá, že ne.
"Já jsme smutná?" To byla otázka. Protože právě teď, nezávisle na tom, jak mi bylo předtím, jsem byla podivně klidná.
"Ano, cítím to." Cítí to? Jak? Proč? Zmateně jsem na něj pohlédla.
"Ach, ty to nevíš. Promiň," omluvně se usmál. Přikývla jsem ať pokračuje.
"Dokážu cítit lidské emoce… a ovlivňovat je."
Koukala jsem na něj, až mi spadla brada. Rozpačitě se podíval do lesa. Okamžitě jsem se vzpamatovala. Pak jsem si vzpomněla na podivné pocity klidu, když se k nám s Angelou na parkovišti blížili Cullenovi a potom u nich doma, když vyjednával doktor. A zrovna teď to bylo taky cítit. Věděla jsem, že kdyby tu nebyl Jasper a neovlivňoval mé emoce asi bych se znovu zhroutila.
"To na parkovišti? Teď?" zeptala jsem se. Trochu ho to vyvedlo z míry.
"Ty sis toho všimla?"
"Totiž, bylo to trochu divné nejdřív cítit se hrozně a jen co přijdeš ty div do stropu neskákat," zkusila jsem zažertovat. Zasmál se tomu.
"Víš, někdy si myslím, že mluvím s Bel-"
"Jo, nejsi první," vydechla jsem. Znovu mě píchalo v hrudi.
"Á - chápu," řekl najednou.
"Chápeš?" Byla jsem překvapená. Co si mohl odvětit z Bella=smutek?
"Vadí ti, že je stejná jako ty."
Tak jsem o tom nepřemýšlela, ale v tu chvíli mě napadlo, že kdyby tu možná nebyla… Zahnala jsem tu myšlenku.
"Trochu, ale to není ten důvod." Může se vám líbit někdo komu patří váš vysněný kluk? Myslím, že asi ne. Přesto jsem k Belle necítila nenávist, jen sem jí záviděla. A byl ostatně její, ne můj.
"Tak jak-"
"Nechci o tom mluvit," přerušila jsem ho. Nedokázala jsem mu to říct.
"Já tě chci jen pochopit," řekl vlídně.
"Promiň, nemůžu Jaspere." Vzdychl. Na první pohled jsem si ho ani nevšimla a teď jsem se tu sním bavila jako se starým známým. Věděla jsem, že by se mohl rychle stát mým přítelem, opravdovým přítelem. Rozuměl mi. Nemohla jsem si pomoc, ale cítila jsem, že mi bude z téhle rodiny nejblíže, nepočítaje Edwarda. Nevěděla jsem proč za mnou přišel, ale byla jsem ráda. Aniž by o tom věděl pomáhal mi a nejenom svou schopností, ale i slovy, úsměvem. Byl jako slunce, slunce které sršelo energií. Dlužila jsem mu hodně. Snad mu to jednou taky splatím. Připomínal mi jediného kamaráda, kterého jsem kdy měla.
"Jaspere?" Potřebovala jsem ještě jednu věc.
"Hm?"
"Neřekneš to nikomu, že ne?" ověřovala jsem si. Zeširoka se usmál, zuby schovávajíc. Nedivila jsem se. Kdo chce na halloweenýna postrašit upířími zuby? Já ani ne.
"Budu se snažit na to nemyslet."
Nemyslet? Proč? To jsem trochu nepochopila. Zmateně jsem na něj zamrkala.
"Nemyslet?" zopakovala jsem.
"Edward," vysvětlil. Pak vstal a nechal mě o samotě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama