Tichá věčnost 8. část

7. dubna 2010 v 8:17 | AngelD |  Stmívání
.......................................

8. Upírem navěky, bohužel

V domě, v obývacím pokoji seděl sám Edward. Seděl na kožené sedačce a hypnotizoval zem. Když uviděl mě a Bellu, - že jsme uvnitř - , usmál se. Pohybem nadlidsky rychlým někam odběhnul. V koutku duše jsem doufala, že zatím nic neví a byla jsem ráda, že mě - a ostatně i Belle - nemůže číst myšlenky. Bella mě vedla do kuchyně. Za stolem seděli všichni. Doktor Cullen a vedle něj jeho žena - o které jsem ještě ani nevěděla jak se jmenuje - pozitivní - , vedle Rosalií s Emmettem, pak následovali Jasper a Alice, vedle které byl Edward a po něm dvě volná místa. Bella se pohodlně usadila za ním. Mě nezbývalo jiné místo, než vedle ní a Angelou. No, pořád lepší, než kdybych musela sedět vedle Něho. To by byl teprve mazec… pomyslela jsem a sedla si. Nejdřív bylo opravdu trapné ticho. Nikdo se neměl ke slovu. Začala jsem netrpělivě buchat prsty do stolu, snažíc nedívat se jak Edward drží Bellu za ruku. Myslela jsem, že snad propálím očima díru do jejich zdi, jak usilovně jsem se snažila nekoukat směrem k nim. Na všech okolo nebylo znát, že by jim to připadalo nějak divné. No, koneckonců oni asi žijí o dost déle než já… Možná takových sto let, co já vím. Nedošlo mi, že to trapné ticho bylo hlavně kvůli mně. O těch šesti letech jejich života, kdy jsem o nich nevěděla zhola nic, mi nikdy nevypravovali, takže když jsem překonala šok a posunula bolest na vedlejší kolej, začala jsem být vážně zvědavá. Kdo by taky nebyl, že? Nakonec se slova ujal Josh. Díkybohu! radovala jsem se v duchu.
"No, myslím, že bys už měla začít Angelo. Je to hlavně tvůj příběh," poznamenal bratr. Angelin? Angelin? Mojí sestry Angely? Copak u nás neměl hlavní slovo vždy Josh? Angelin?! Dobře to bylo velice nečekané… Sestra se nadechla a spustila:
"Nebudu tady vypravovat celý příběh, neboť si toho příliš nepamatuju. Všichni - kromě tebe Taylor, promiň - víte, že lidské myšlenky po přeměně zblednou a rozostří se. Takže abych začala…
Bylo mi tehdy sedmnáct. Bydleli jsem v malém městečku - jen o něco větším než Forks - a já se velice zajímala o upíry. Nepochopte mě, prosím, špatně," dodala když uviděla pár nesouhlasných výrazů ze s strany Cullenových. Jediní kdo si dokázali udržet klidné tváře byli: Bella, Carlisle a Alice. A Josh, samozřejmě, ten vždycky stál za sestrou. "Celý můj život nestál za nic, kromě mé sestry. Tu jsem milovala. Byla jediné světlo na konci zamračených dnů," - lehce mi stiskla ruku - "a já se stejně nikdy doopravdy upírem stát nechtěla. Vadilo mi nejen zabíjení lidí, ale hlavně žít věčně. Nestála jsem o to… být… sama… navěky," zašeptala. Věděla jsem, že kdyby mohla - plakala by. Stiskla jsem jí ruku pevněji. Nadechla se a pokračovala: "Jednou se ve městě objevil cizí kluk. Absolutně nádherný s bledou kůži… a samozřejmě upír. To jsem ovšem tehdy netušila. Pro mě bylo hlavní, že o mě jevil zájem, když to nikdo jiný nedělal. Řekl mi, že je ve městě nový a potřebuje se dostat k nějaké chatě v lesích nebo tak něco. Souhlasila jsem a chtěla ho doprovodit. V lesích mě přeměnil. Já jsem se chtěla bránit, ale nešlo to… Myslela jsem, že je to to nejhorší co se mi mohlo stát, bolest byla nesnesitelná. On mi během toho vysvětloval co a jak. Nezmínil se ovšem, proč to udělal a já se to už nikdy nedozvěděla a asi nikdy nedozvím. Po třech dnech to bylo za mnou. A já se cítila skvěle. Skvěle a žíznivě," po těch slovech sklonila hlavu a podívala se na bratra úzkostlivým pohledem.
"Jen pokračuj," vybídl ji. "Nemáš se vůbec za co stydět. Nemohla jsi za nic a to co jsi dokázala bylo neuvěřitelné. Mohlo to skončit mnohem hůř." Angela nejdřív vypadal, že se k pokračování nepřinutí, ale když ji i Josh bratrsky stiskl ruku, odhodlala se. Hlavu měla nyní vzpřímenou.
"Byla jsem novorozená a většina z vás ví jaké to je," ušklíbla se směrem ke mně. "Byla jsem absolutně nezvladatelná, žíznivá a chtivá po krvi." Při těch slovech jsem musela polknout.
"Tay," - poprvé v životě použila mou oblíbenou přezdívku, takže mě to napřímilo - muselo to pro ní být hrozně těžké a já ji to přinejmenším neulehčovala - "Nevíš jak těžké je odolat lidské krvi, když v tom nejsou léta praxe. Je to jako volání sirén. Není to touha, je to nutnost, příkaz napsaný přirozeností, kterou musíš poslechnout - nic příjemného. Absolutně tě to ovládá. Stokrát silnější než jakákoli droga… Ráda bych kdybys mě alespoň trochu pochopila." Přikývla jsem na znamení, že jsem pochopila.
"Dobře," zašeptala. "Takže: byla jsem žíznivá. V tu chvíli se v lese objevil člověk. Ta vůně byla tak… nepopsatelná… rozběhla jsem se za ní. Přede mnou stál zády otočený nějaký mladý muž. Věděla jsem, že nemá šanci. Nechtěla jsem mu to dělat bolestivé, takže jsem k němu ze zadu tiše přistoupila a kousla ho do krku." Odmlčela se. "Byl to můj bratr…" Vyjekla jsem. Bratr? Bratr? Josh? Podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by sestře něco vyčítal. Jen ji ještě silněji stiskl ruku. Já jsem byla vystrašená k smrti. Všechno co tady říkala bylo totiž strašné, kolik lidí ještě zabila? Nebo proměnila? Nebo jak to všechno funguje? Vyděšeně jsem na ni zírala. To už mi i Bella pod stolem podržela za ruku. Jemně jsem jí setřásla a položila ji na naše s Angelou už spojené ruce. Bella pochopila.
"Jak si dokázala přestat?" divil se Jasper. "Novorozená… to je prostě nemožné!"
"Když mě necháte domluvit, tak se to dovíte," ujistila ho tvrdě sestra. Hlas měla zbarvený směsicí zuřivostí, lítosti a kajícnosti. "Takže ano… Proběhl mi hlavou celý můj lidský život - zakalený a nezřetelný. Přesto mě vzpomínky řezaly za živa. Když jsem si uvědomila co jsem to udělala - co to dělám -, bylo už málem pozdě. Odpoutání od krve bylo téměř nemožné, ale já to dokázala. Za chvíli za mnou přiběhl Luis - můj stvořitel. Když to celé viděl, bylo mu jasné, že mi na bratrovi záleží. Chtěl mu pomoct, vysát jed z rány, ale nešlo to: jed se dostal příliš daleko. Neměl na vybranou. Bylo to u něj stejné jako u mě - Luis mu celou dobu přeměny vysvětloval o co jde. Byla jsem ze sebe zhnusená. Přísahala jsem si, že už se v životě nedotknu žádné lidské krve. A podařilo se mi to: ovšem s potížemi. Celou dobu proměny jsem nebyla na lovu, jen jsem držela Joshe za ruku. Luis se o mě strašně bál. Ptala jsem se ho zda existují i jiné způsobu lovu.
,Ano, ještě je jedna možnost - živit se zvířecí krví´ poučil mě. ,Ale je to hrozně těžké, nevím jestli to dokážeš. Znám jen tři upíry na světě co nikdy nezabili člověka kvůli krvi. A asi tucet kterých se tímto způsobem potravy řídí. Bydlí někde na severozápadě Ameriky. Pořád se stěhují. Žijí vedle lidí. Jeden z nich je dokonce doktor. Zvášní.´" sestra se odmlčela a pohlédla na Cullenovi. "Zdá se mi to, nebo mluvil o vás?" V očích jí zajiskřilo.
"Asi ano. Luis povídáš? Nikdy jsem o něm neslyšel, hm," odpověděl jí doktor.
"To necháme na jindy, pokračuj, prosím Angelo," uslyšela jsem ten nejnádhernější hlas v místnosti. Dovolila jsem si jeden krátký pohled na něj - na Edwarda. Srdce se mi rozbušilo, jeho krása mě opět oslnila. Zavalilo mě horko a nemohla jsem se nadechnout. Od doby kdy jsem viděla jeho tvář - zakázala jsem si, dívat se na něj během vyprávění Angely - uběhla sotva půl hodina a stejně mě to dokázalo takhle… rozrušit. Okamžitě jsem se otočila směrem k Angele. Nechtěla jsem, aby to někdo poznal, ale Bella se mírně pousmála. Jí jsem oklamat nedokázala. Jasper se díval zmateně - opět cítil moje pocity. No super, snad mu to nedocvakne. Angela se znova zhluboka nadechla - jen aby se uklidnila - a pokračovala.
"Po přeměně byl Josh stejně jako já: žíznivý. Rozhodl se ovšem pro stejný způsob potravy jako já. Nic mi nevyčítal, ale přesto jsem cítila, že to pro něj není žádný med. On na rozdíl ode mě párkrát škobrtl… Většinou jsme žili v horách, daleko od lidí. Luis se ovšem živil jinak. Většinu času trávil s námi, ale na lov, běhával do měst. Po dvou letech už jsme se mohli pohybovat volně - lidská krev nebyla tak silná a mohli jsme se bezpečně pohybovat kolem nich. Louisovi to ušetřilo čas. Býval více s námi. V tu dobu jsme přišli na své dary - na Joshův dříve, než na můj. Joshův dar spočívá v tom, že ve vás vyčte vaše rozhodnutí. Prostě, když nad něčím přemýšlíte o něčem se rozhodujete, ví pro co si nakonec vyberete. Jí mám - jak už vám prozradil Edward - schopnost vysílat své myšlenky někomu jinému. Občas se to hodí. Můj stvořitel byl nadšený. Sám žádným darem nevynikal… Přibližně po dalším roce jsme potkali cizí smečku upírů, jeden z nich byl ještě novorozený. Byli také tři a Luis si je urazil. Chtěli jsme bojovat, ale on nám to nedovolil - poslal nás pryč - a tak jsme o něj přišli. Toulali jsme se sami a bratr se pro mě stal vším. Měli jsme takový sourozenecký vztah jako nikdy předtím. Navzájem jsme se o sebe mohli opřít. Dával mi pocit, že moje rodina ještě pořád někde žije - snad šťastně. Ano, myslívala jsem na tebe: pořád. A na mámu… a tátu." Odmlčela se. Chvíli bylo ticho, než opět promluvila. "Zbytek bys měl dovyprávět ty," koukla na bratra. Osm párů očí teď začalo dychtivě sledovat Joshe.
"Dobře," polkl. Nikdy na sebe moc neupozorňoval a z takových napnutých výrazu, jak to bude pokračovat dál, byl rozpačitý. "Jak už Angela říkala: pár let jsme se prostě toulali. Pak začala mluvit jej a jen o naší ,bývalé´ rodině a přesvědčovat mě o tom, že by jsme se za nimi mohli podívat. Já s tím nesouhlasil. Argumentoval jsem, že by to bylo to příliš nebezpečné, mohl by nás někdo odhalit. Ale taky jsem jí chtěl vidět. Nakonec jsem svolil. Toulali jsem se okolo asi měsíc, než se stala ta strašná nehoda, kdy naši rodiče umřeli. Taylor zůstala sama a neměla nikoho. Angela mě přesvědčila, že si jí necháme u sebe, povíme jí pár věcí, ale neřekneme kdo ve skutečnosti jsme. Takže dál už to znáš, chodíme z jedné školy na druhou… Je nám to líto," omlouval se Josh. Sestra souhlasně přikyvovala. Oči Cullenů byli plné citu - dokonce i Rosalií vypadala, že má na krajíčku. Tak takhle to celé bylo. Měla bych být vyděšená, ale nebyla jsem. Místo toho ve mně narůstal ještě větší respekt z mých sourozenců, než kdykoli předtím. Byli dobří, skvělí a neměli se za co omlouvat. Milovala jsem je. rychle jsem vstala a objala je. Po obličeji se mi zase kutáleli slzy.
"Nikdy se neomlouvejte, udělali jste to nejlepší co jste mohli a já vám za to děkuju. Mám vás moc ráda," vzlykala jsem. Byla to jen naše chvíle. Moje, Angely a Joshe.
"Myslím, že pojedeme domů, co říkáte? Zítra je přece jen škola," zašeptal Josh. Škola! Kdo by v takových momentech myslel na ptákoviny jako je škola? Jedině můj bratr. Zamračila jsem se na něj, ale on se jen uchechtl mému výrazu.
"Klidně můžete zůstat tady," navrhl Carlisle.
"Ne, ne děkujeme, ale máme doma vlastní postel pro Taylor. Určitě si tam ráda schrupne, no ne?" mrkla na mě Angela. Zasmála jsem se, vzala ji za ruku a mířila si to k odchodu. Ještě jsem Cullenovým poděkovala a popřála dobrou noc. No i když oni nikdy nespí, ale co. Šak oni to pochopí, pomyslela jsme si. V autě sice nebylo tak pohodlně jako v posteli, ale já stejně během jízdy usnula. Byla jsem totiž strašně vyčerpaná… Dokonce se jsem se začala těšit do školy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama