Úsvit konce

7. dubna 2010 v 6:27 | AngelD |  Jednorázovky
 Tak, vážně, jedna z mojich prvních jednorázovek... No je taková "lehce" depresivní :D No co ještě říct? Nemá skoro žádný děj, tady jde spíš o vylívání pocitů...


Úsvit konce


Co myslíš? Je to zlé? Nebo ještě horší? Nic na světě tak nebolí! Jak jsem tě mohla ztratit? Ty si měl žít, já měla umřít. Tys byl slunce a teď tu není, nevidím na cestu, nevím kam dál. Neodcházej! To tě moje bolest baví? Je to snad vtip? Mám se smát? Není to legrační. Kam se mám vydat? Kudy jít? Chci tě zpátky, copak to nevidíš?! Už nejsou už dny, nepřichází noc. Čas se zastavil a já netuším proč existuju.
Proč si mě tu nechal samotnou? Tápu v temnotě, jsem ztracená. Prázdnota nahradila místo po mém srdci. Vzal sis ho a já neprotestovala, ale když si odešel… Proč sis mě nevzal celou? Jak mám žít? Nemůžu! To nedokážu…
Co myslíš? Je to zlé? Bolest je horší, než kdyby mě stokrát mučili. Stokrát zabodávali nožem, stokrát propalovali díru do hrudi. Tam je teď trhlina. Velká! Nemůžu dýchat, nedostává se mi vzduchu! Rozpadám se na kousky. Nechci tu být! Ale kde vlastně jsem? Vždyť je to jedno… nejsi tu ty… A to je hlavní. Proměň mě prach, udělej ze mě kámen, nebo rozbouřenou řeku. Vymaž mi paměť… nechci vzpomínat… myslíš, že mě to baví? ŽIVOT BEZ TEBE JE POUHÉ NIC! Jak si mi to mohl udělat? Proč si mi nedovolil umřít místo tebe? Jak ironické. Ty, nezničitelný, nesmrtelný a dokonalý si zničíš život kvůli trosce jako jsem já? Co jsem oproti tobě? Nevím čím jsem byla, ale teď mám duši prázdnou. Upadla jsem a padám dál. Kdy dosáhnu dna? Stále ho nevidím, je to nekonečné, bolí to. Tak co myslíš? Je to zlé? Odpověz mi! Ne ty nemůžeš, ne. Už nikdy neuslyším zvuk tvého dokonalého hlasu. Už nikdy neuslyším s tvých úst zpívat mou ukolébavku. Každý tvůj pohled, tvůj úsměv. Všechno mi rozebírá srdce. Každý společný okamžik, každé slovo vyřčené z tvých úst. Tvůj dech, tvá touha, tvoje sny… Lidé jsou tak slabí… Něco na mě padá. Je to studené. Co je to? Ach, jen déšť. Jak moc mi připomíná tebe. Jak jsi byl vždycky chladný, rozumný. Jak málokdy v tobě vzplál oheň. V hlavě tě mám jako obrázek. Jsi neskutečný, ale to jsi byl vždycky. Zdáš se mi šťastný… A jsi tam kde se nacházíš nebo ne? Stýská se mi po tobě… Možná, že bych toho měla nechat. Neměla bych tě trápit, ale já nemůžu. Už nevím jak ti to říct. Kolikrát? Kolikrát jsi mi to slíbil? To že spolu budeme navěky? Ano to? Tak kolikrát? Mockrát… ale není to tak. Nevyplnilo se přání. Růže už nerostou, uvadly, zčernaly. Přesně jako můj život. Ne, nechci ti to dělat těžší. Měla bych tě nechat jít… Já si tě najdu, až přijde čas. Budeme spolu, navždy… až přijde čas. Teď ne, není správná doba. Ale to přijde. Já umím být trpělivá, my se shledáme. A bude spolu… navždycky. Co ti mám říct? Snad jediné… miluju tě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Netty Netty | Web | 5. října 2011 v 8:08 | Reagovat

Problém je v tom, že takových povídek už jsem četla dva miliony čtyřista osmdesát osm.... Myslím, že na tomhle nejde nic pokazit. Hlavně proto, že tam taky nejde vymyslet ani nic nového.... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama