Konečná stanice 3. kapitola

28. května 2010 v 11:28 | AngelD |  Konečná stanice

Tak, konečně další díl...


3. Bojovnice za všechny prachy

"Nech už konečně toho litování, prosím tě! UIdělala jsi prostě jen všechno, aby ses zachránila," vrčel na mě můj kamarád Mike. Ani jsem nevzhlédla hlavu, abych mu ukázala své temné kruhy pod očima. Dál jsem se zaobírala svými vlastními myšlenkami, skrčená, rukama si objímajíc nohy. Pouze vzdychnutí mu dokazovalo, že ho ještě vnímám.
"A
vypni tu děsnou hudbu, jen tě ještě víc dostává do deprese," přikázal. "Stejně je snad z minulého století," pokusil se zavtipkovat. Natáhl paži, aby disk sám vypnul, když jsem nejevila žádné známky života.
"Nech to hrát," zachraptěla jsem. Můj hlas byl úplně jiný, než by měl být, spíš by se hodil k mutantům, než ke mně.
"Vždyť se to nedá poslouchat," odporoval Mike, ale ruku odtáhl. "Jak se ti to může líbit?"
"Tak, poslouchala to moje matka." Pokrčila jsem rameny.
"Tvoje máma byla taková depkařka, jo?" vyptával se, potěšený, že jsem ze sebe konečně vypravila nějakou větu.
"To nevím…" přiznala jsem. "Nikdy jsem ji nepoznala. Umřela hned po mém narození."
"Tak jak můžeš vědět, že se jí to líbilo?" zajímal se dál.
"Měla to na staré mp5, kterou jsem zdědila, tak jsem si to stáhla na novější disky a teď to poslouchám," řekla jsem stručně.
"Mp5?! To je teda dávnověk," smál se. "Co ještě měla ráda?"
"Nejspíš… hrozně moc četla - zdědila jsem spousty knih -
á… asi chtěla být spisovatelka."
"Spisovatelka?" Pozvedl obočí. Vyškrábala jsem se na nohy a vytáhla s šuplíku šosy papírů a podala je Mikeovi. Ten se do nich s chutí začetl a já si začala pobrukovat melodii, nové, ale stejně depresivní písničky, která zrovna začala hrát. Po pár listech Mike zvedl hlavu.
"No…" začal, "psát to teda uměla. Sice nepíše bez chyb a chybí mi novější stylistika, ale přesto. Úplně mě to v táhlo do příběhu." Pousmál se a pak si povzdechl. "Škoda jen, že na ně nemám více času, protože -"
"Můžeš si to půjčit, já už mám všechno přečtené nejmíň desetkrát," skočila jsem mu do řeči a tím zodpověděla jeho nevyslovenou otázku. Vděčně přikývnul.
"Byl bys teď prosím tak laskavý a nechal mě o samotě?" nahodila jsem své opuchlé psí oči.
Chvilku váhal. "A nebudeš se litovat, že ne?" zeptal se nakonec. Zakroutila jsem hlavou a on odešel.
Tak a zůstala jsem já, já a moje myšlenky. Přemýšlela jsem nad svou hanbou, nad sobeckostí se kterou jsem upustila Jacka a nechala ho zemřít, abych si zachránila vlastní krk. Mike sice nebyl jediný, co mi neustále připomínal, že to nebyla má chyba, jenže oni neviděli jeho tvář poškrábanou a pokousanou těmi příšerami, neviděli tu hrůzu v jeho očích, když jsem mu zavřela dveře přímo před nosem…
Nemohla jsem už nad tím více přemýšlet, hořké slzy mi tekly po tváři a nic, žádné slova nedokázala zmírnit to, jak moc jsem se nenáviděla, jak moc to bolelo. Nepomohlo ani to, že infikovaný by tu stejně jen trpěl, tam venku je - pokut ho ty stvůry nesnědli - alespoň mezi svými. Za to, že zmutoval jsem stejně mohla já.
Vzpomněla jsem si na hořkou pravdu, kterou máma uváděla v jedné ze svých povídek: "Život je jako karamelový bonbón, tak sladký, ale příšerně lepí na zuby. Otravuje vás to, ale nemůžete se toho zbavit. Pak chodíte a sháníte párátka." Podle toho, co máma psala ve svých spisech, byla nejspíš blázen. Popisovala světy, které nemohli existovat, představovala souboje rytířů s draky, dobro vždy vítězilo nad zlem, hrdina si vzal svou milovanou, žili spolu až na věky a měli kupu dětí. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Byl to vysněný svět, tak jak si ho nejspíš přála, ale jak nikdy vypadat nebude. Ve skutečném světě se dějí chyby, lidé jsou chamtiví a sobečtí, nemají kouska citu, a drak by nejspíš rytíře spolknul jako malinu. Skutečný svět je krutý a nejspíš proto má matka žila v knihách a ve snech. Odpoutala se od hmotného světa, aby mohla žít v tom svém.
Jenže já nebyla jako ona, nedokázala jsem dělat, že nevnímám svět okolo sebe a ztratit se ve svém virtuálním světě. Neměla jsem na to ani dostatek fantazie a cílevědomosti.
Ale já měla jiné kvality - nebyla jsem sice ani nevinná, nebo hodná, žádný miláček. Byla jsem bojovnice - ničeho jsem se nevzdávala jen tak. Byla jsem ochotná zatnou drápy kdykoliv a kdekoliv… jenže… Jacka jsem zradila, nepochybně umřel kvůli mně. Ale mám si to snad vyčítat do konce života? Neřekl snad "Kdo uteče vyhraje?" A já přece utekla, dostala jsem první cenu - přežití. Jsem sobecká, nenapravitelná mrcha. Dobře a dál?
Nechala jsi umřít svého svěřence, ozval se tichý otravný hlas uvnitř mě.
Pouze jsem zachránila sama sebe, odporovala jsem v duchu.
Na úkor Jacka.
Měl si té mezery všimnout.
Zabila jsi parťáka.
Zabili ho MUTANTI!
Kvůli tobě.
Buď zticha!
Odmítáš své svědomí? Vyháníš ho sobecky jako Jacka?
"ZMLKNI!" zařvala jsem nahlas. Chytla jsem se za hlavu, protože jsem měla dost vnitřních soubojů se sebou samou. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a s pootevřených dveří nakoukla blonďatá hlava.
"Můžu dál?" ozvala se ta žlutá zář.
"Mel!" zapískla jsem radostně a rychle si pustila hlavu. "Ale jistě, pojď," pozvala jsem jí dál a zavřela za ní dveře.
"Totiž měla jsem dojem, že tu křičíš," nahodila. Zrazila jsem se a nevěděla jsem co říct. "Nemusíš mi to vysvětlovat," usmála se. Přikývla jsem a šly jsme si sednout do obýváku.
"Je to tu přebílené," konstatovala Melissa.
Přikývla jsem. "Jako všude."
"Ale nejsem tu od toho abych kritizovala tvůj byt," řekla po chvilce Mel a já zpozorněla. "Stále myslíš na minulou akci?" zeptala se a podívala se na mě tak pronikavýma očima, jako by to byly dva malé rentgeny. Odtrhla jsem od ní svůj pohled.
"Ani ne." Byla to lež, ale nemohla jsem jí říct, jak v moc velkých depresích se utápím. Zabila by mě. A to myslím doslova a do písmene.

"Tak to je dobře. Velitelství tě chce opět povolat do služby," oznámila mi. Šokovaně jsem ztuhla. Copak on nebude soud? Nechtějí prověřit, zda-li jsem neudělala chybu a nepředhodila Jacka mutantům kvůli mé nedbalosti? Copak nepůjdu do vězení?
"A co-"
"Jestli se chceš zeptat na pošetření neblahé události z minula, už to prověřili. Podle záznamů jsi nevinná."
Neblahá událost. Výstižné pojmenování. Ale byla jsem zproštěna obvinění. Věděla jsem, že neprávem, ale přesto mi spadl obrovský kámen ze srdce. Cítila jsem se už mnohem volnější. Jako bych další misi přece jen vítala. Jako by Jack Fox byl jen smutnou nenávratnou vzpomínkou na mou nepříliš vábnou minulost. Ale už jsem to tak nehrotila. Chybovala jsem a co? Nikdo není dokonalý. A já teprve ne.
"Dobře, odveď mě do Přípraven," souhlasila jsem nakonec a k Melissině radosti se dokonce usmála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 girlsolsen3 girlsolsen3 | Web | 28. května 2010 v 11:32 | Reagovat

Ahoj!Moc tě prosííííííím POMOZ MI!hlasuj pro mě na jedné strašně důležité stránce(odkaz máš ve webu).Není to žádný blog,a svým hlasem podpoříš MŮJ SEN! Stačí když klikneš na ten ZDVIHNUTÝ PALEC vpravo.Budu ti hrozně vděčná! Děkuju mooooc!:-* ;-) ;-)

2 Monyys Monyys | Web | 28. května 2010 v 11:36 | Reagovat

Ahuuj..nemáš zájem o design? Jesi ano, tk vybrat si můžeš zde→ http://monyys.blog.cz/0912/by-monyys ..jesi se ti bude nějakey líbit, tk stačí napsat na mail, který je u každého dessu =) nezlob se za reklamku..

3 Daidilik Daidilik | 2. února 2014 v 15:12 | Reagovat

Ahoj, zakončila si to tak otevřeně, nechtěla by si to dokončit, mne se to zalíbilo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama