Půlnoční záře V

21. června 2010 v 21:11 | AngelD |  Půlnoční záře
Konečně jsem se pohla dál a dopracovala se k další části. Upozornuju, že je kratší, ale nezbytná pro příběh... přeju příjemné čítanie
:)


5. První setkání

"Pospěšte si Evansnová, na pětce chtějí dvakrát denní menu a u trojky si přejí zaplatit," popoháněl mě manager restaurace "U Sýčků". Jeho neustále pokřikování mě neuvěřitelně rozčilovalo a ani pro poloupíra, jako jsem já, nebyla práce servírky žádný med. Stát celý den na úděsně vysokých podpatcích, bylo neuvěřitelné utrpení a aby toho nebylo málo, nejen spolupracovníci byli protivní, i zákazníci se dožadovali všelijakých nesmyslů a já si kolikrát přála, aby si všichni se mnou nepočítali, jak sliboval můj životopis.
Byla to dřina. Ale bavila jsem se. Hned v prvním momentu, když jsem přišla, se ke mně všichni chovali jak normálnímu člověku. Žádné poklony, žádná přehnaná uctivost, závist, intriky, nic. Napadlo mě, že lidé se nemůžou cítit osaměle. Mají si vždy s kým rovnocenně povídat, smát se… Chtěla jsem být jako oni. Dala bych všechno za to, abych se narodila jako člověk. Upíří život byl příliš dlouhý a osamocený, pln pouze bojem a nenávistí.
"No tak, Evansnová!!! Nespěte tam!" křikl po mě znovu manager. Usmála jsem se na něj, zastrčila své blond vlasy za ucho a vrhla se do práce.
Všechno šlo docela normálně. Dokud mi neskončila směna. Chystala jsem zrovna spolu se svou kolegyní Natašou odejít, když se do restaurace nahrnulo pět řehtajících se kluků. Vypadali na typické teenagery, ale přesto mi na nich něco nesedělo. Styl jejich uvolněné konverzace, vyspělé těla s dětsky roztomilými obličejíky, jejich temné oči, zvlášní pocit, který vyvolávali… tohle a všechno ostatní mi říkalo, že před sebou nemám obyčejné puberťáky, ale něco mnohem staršího a mocnějšího.
S otazníkama v očích jsem se podívala na Natašu.
"Taky tě zaujali? Ostatně jako každou holku v okolí…"
"Ne, tak to není, chci jen vědět, kdo se tu potuluje po zavíračce," oponovala jsem jí. Nemusí přece vědět, že ten nejvyšší z nich je podle mě ztělesněný bůh krásy.
Nataša se na mě nedůvěřivě podívala. "No když myslíš," pokrčila nakonec rameny. "Ten nejvyšší - to je Alex. Syn majitele restaurace.Ti ostatní - předpokládám, že jejich jména znát nepotřebuješ - jsou jeho kmoši. Vždycky tu chodí na večer a mají tu nějákej pánskej klub, či jak tomu říkají. Prostě si tu zadarmo chlastaj a vykuřujou. Alespoň to si myslím já."
"Syn majitele restaurace?" zopakovala jsem pro jistotu. Pokud to tak totiž je, tak právě on je tím, kterého mám svézt a posléze zničit. To znamená, že všech pět boyů jsou vlkodlaci.
"No jo," přitakala Nataša.
Dívala jsem se na ně a poprvé za dnešek jsem se rozhodla použít nějakou upíří schopnost. Široce jsem natáhla vzduch z místnosti do nosních dírek. Ale udělala jsem to oparně, přílišné používaní schopností v blízkosti vlkodlaka je velice nebezpečné. Mohli by mě poznat. V monisti bylo několik různých pachů, jak už lidských, nebo ne, čtyři z těchto pachů pařili čtyřem vlkodlakům přede mnou. Ale jeden z nich, jen jeden jediný pach jsem v životě necítila. Byl tak podmanivý a mocný. Sladký tak až se mi z toho zatočila hlava, ale zároveň lehce nahořklý, aby zdůraznil svou důstojnost. Vůně Alfy byla tak nepřekonatelná, že mě násilím přitahovala. Bylo to něco s čím, se nedalo nic na téhle zemi srovnat.
Nezbylo mi nic jiného, než se neschopně dívat jak mi vůdce vlkodlaků mizí z dohledu. Najednou se jeho hlava otočila a on mi pohleděl přímo do očí. Moje srdce se zastavilo. Poznal mě? Bála jsem se o svůj život. Pak se, ale pousmál a otočil se zpět. Úlevou jsem vzdychla. Tohle bylo o fous…
Byl opravdu silný, nechápala jsem, jak bych ho mohla třeba jen zranit, natož zabít. Ale potřebovala jsem, aby byl mrtvý. Chtěla jsem se pomstít, chtěla jsem, aby mě upíři uznávali, proto jaká jsem a ne pro to čím jsem. Nikdo zatím nezabil žádného Alfu. Byla bych výjimečná. Silná, dokonalá, dcera bývalé královny hodna svého titulu.
Jenže… abych pravdu řekla ten vyspělý rozesmátý chlapec, kterého jsem viděla před tím, než mě do nosu začal štípat jeho pach… ten vypadal tak nevinně. Tak přátelsky, tak… lidsky? Ale vlkodlaci nebyli lidé, byli to zrůdy, stejně jako upíři. Divoké bestie těšící se ze smrti. Tak proč? Proč jsem měla pocit, že je na tom úplně stejně jako já, že mu rozumím, když se na mě otočil? Byl to nepřítel! Zabil mi matku!
Bála jsem se.
Jeho, sebe, mých nečekaných pocitů…
Ale musela jsem jít dál, tak jak to dělají lidé. Nebyl čas zůstat stát u otevřených dveří. Musím pohnout nohou a udělat další krok dopředu. A pak další a další a další… V nekonečném koloběhu života, dokud mé srdce nepřestane tlouct…
"Viky? Nepůjdeme?" ozvalo se najednou a úplně mě to přerušilo v mém duševním rozpoložení. Otočila jsem se na Natašu, které hlas patřil a s jemným úsměvem přikývla.
"Jasně, Nat. Promiň, zamyslela jsem se," omluvila jsem se.
"Pořádku," taky se usmála. "Jen bacha na toho, do koho se zamiluješ. Alex obyčejně nerandí."
"Obyčejně?" zajímala jsem se, to už jsme byly pryč z restaurace.
"Občas si s nějakou vyjde, ale nikdy to není víc než jedno, dvě rande," objasnila mi. No, tím to bude těžší, ale taky o to zajímavější.
"Aha," odkývla jsem na znamení, že chápu. "Ale neboj se, já přesně vím jak ulovit nepolapitelnou kořist." Provokativně jsem zamrkala.
"Neříkej mi, že se ho chystáš sbalit?"
"Proč by ne? Je mladý a sexy. Libí se mi. Chci ho."
"Ach jo. No možná se to právě tobě podaří… Ty… nejsi jako ostatní," poznamenala opatrně. "A tím nemyslím jen to, že tak jsi nadpřirozeně hezká, až si vedle tebe připadám jako idiot."
Zasmála jsem se. Bylo to myšleno jako kompliment, věděla jsem to, ale moje takzvaná "krása" nebylo nic jiného než upíří geny. To ona mi připadala nádherná. Vypadala mnohem více sexy než já. Měla to lidské teplo a charisma, které já mít nikdy nebudu.
"Já si zase myslím, že vypadáš mnohem líp než já. A myslím to naprosto vážně!"
Dále se ulicí ozýval jen smích dvou mladých holek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | E-mail | Web | 3. července 2010 v 14:52 | Reagovat

Paráda! Je to nádhera!
Jsem ráda, že ses rozhodla pokračovat. omlouvám se, že jsem to začala číst tak pozdě, ale nějak jsem neměla čas. Nemohu se dočkat pokráčka!
Andrea

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama