Půlnoční záře VI

6. července 2010 v 1:12 | AngelD |  Půlnoční záře
Omluvám se, chtěla jsem tuhle kapitolovku přidávat dřív, ale byla jsem na školním výletě (před týdnem, né teď o prázdninách) a pak jsme měla všelijaké oslavy a rozlučky a slučáky a podobně (kocoviny není nikdy dost) Takže ji přidávám až dnes. Další díl, by se měl objevit nejpozději do týdne. A na Vampire heart se už taky pracuje.


6. Klub Cascada


Další dny v restauraci probíhali až jednotvárně stejně. A večer, po zavíračce… Magnetismus mezi mnou a Alexem byl jasně zřetelný. Oční kontakt, letmé úsměvy a posledně jsme se dokonce pozdravili. Přestože mě zezačátku vůbec nenapadlo, jak bych mohla dostat na kolena vlkodlačí Alfu, teď mi to přišlo… přirozené. Bavila jsem se, flirtování s ním mi přišlo doopravdy zábavné. A Nataša si mě kvůli tomu neustále dobírala.
"Tak, co náš Alexík? Kdy bude svatba? Hlavně se nezamiluj, víš, že to kazí charakter," smála se mi jednou po šichtě. Její humor byl trochu dětinský, ale byla to fajn holka.
"To není vtipné, fakt," řekla jsem naoko uraženě.
"Ale jdi ty," vymluvila mi. "Dneska jdeme s holkama z práce do Casady. To je zdejší klub. Nechceš se přidat?"
"Nooo, víš že mě nemají moc v lásce."
"To neřeš!
Začnou tě mít rády, až tě líp poznají. Pojď, bude sranda. A taky tam občas chodí Alexova parta…" Věděla, na co slyším. Takže jsem jí to odkývla. Nakonec to nemusí být špatné, ne? Nikdy jsem nebyla na dívčím mejdanu. Určitě to je zábavné. A navíc… je to přece moje práce, ne? Objevovat se tam, kde chodí Alex.
A tak jsem se domluvila s Natašou, šla domů a připravila se. Dalo mi práci vybrat v čem půjdu a jak se namaluju a učešu. Ale výsledek stál za to. Vlasy jsem si upravila do rozverného drdolu, namalovala si kouřové oční stíny, řasy jemně přetáhla řasenku a na rty doladil růžový lesk. Oblečení jsem si vybrala typicky klubové. Fialový top bez ramínek posetý flirty, úzké džíny a boty na vysokém podpatku. Slušelo mi to. Vážně. Poprvé jsem byla spokojená sama se sebou a bylo mi skvěle.
Za chvíli zazvonila Nataša se zbytkem holek. Jeli jsme taxíkem až k místu určení.
Klub byl velký, to ano, a taky nově a moderně zařízený, ale stejně bylo tam narváno. Holky kroutili boky na tanečním parketu a já je obdivně sledovala. Neuměla jsem tančit, alespoň ne ty nové tance. Šel mi valčík, polka a podobně. Street dance jsem rozhodně neovládala a tím mi pěkně kleslo sebevědomí.
"Ty nepůjdeš tančit?" zeptala se mě Nataša. Zakroutila jsem hlavou.
"Nějak si na to nepotrpím,"zamumlala jsem.
"Tak pojďme na drink," vyzvala mě. Trochu jsem se zasekla. Jistě už jsem kdysi pila alkohol. Ale to bylo výběrové archivní víno. A maximálně dvě decy denně. Ale lákalo mě vyzkoušet drink s něčím tvrdším. Takže jsem se připojila.
U baru prohodila Nat s barmanem pár slov, vypadalo to, že ho nejspíš zná. On pak před nás postavil něco růžového. Podívala jsem se na Natašu.
"To je Cosmopolitan. Tys to nikdy nepila?" zeptala se.
"Ne, já vždy pila jen víno."
"Tak to zkus, bude ti to chutnat," řekla a nalila to do sebe na ex.
Chvíli jsem se na to dívala a pak se odhodlala a celé to do sebe hodila. Sice mě to krapet protáhlo, ale měla pravdu. Bylo to fakt dobré. Uznale jsem na ni kývla.
"Já to věděla. A Cosmáč je nejlepší zapít Martini," zasmála se a hned objednávala další alkohol. A tak to šlo dál. Házeli jsme do sebe jednoho panáka za druhým. Nebylo divu, že jsem skončila "lehce" na mol. Opilá upírka - ehm poloupírka -
to musel být pohled. Smála jsem se kravinám, říkala jsem kraviny, dělala jsem kraviny. Prostě všechny takové ty věci co dělají opilci.
No všechno by bylo docela fajn - až na jeden malý detail. Nakonec se tam vážně ukázala Alexova parta. Bylo vidět, že mají ve městě celkem slušnou pověst, protože když vstoupili do klubu, byli hned středem všeobecného zájmu. A já za ním opilá šla. Přála bych si, aby mě v tu chvíli někdo zastavil. Ale nestalo se. Bohužel. Vrávorala jsem a bylo mi blbě od žaludku. A kdyby mi mě nechytl do náručí, asi bych si pěkně nabila do nosu. A samozřejmě jsem tím vzbudila pozornost celého klubu.
"Ty! Víš, že jsi děsně sexy?" bourala jsem a něj opilecky. Žaludek se mi obracel v základech. Alex si povzdychl.
"Tak to ti děkuju, ale neměla by ses jít raději vyspat? Jsi opilá," poznamenal.
"A půjdeš tam se mnou?" upřela jsem na něj své modré oči. Všichni na nás třeštili oči. Alex se nervózně usmál.
"To asi nepůjde," pronesl opatrně. Naštvaně jsem na něj vzhlédla. Obsah mého žaludku na mě křičel "záchod!".
"Takže se ti-" najednou to země vyhrnulo ven. Prostě jsem ho poblila. "-nelíbím?"
Tak tohle byl totální trapas. Ale Alex se zachoval jako pravý gantelman. Pozvracenou mikinu si sundal, ale postaral se o mě. Od Natašy zjistil, kde bydlím, a když se Nat nabídla, že s námi půjde taky, odlítl a řekl jí, že se klidně může bavit dál, že to nějak zvládne.
Taxik nezavolal, prý bych měla být na čerstvém vzduchu., to mi rozhodně prospěje. Vlastně ta cesta byla skvělá, i když jsem byla na mol, konečně jsem si poprvé v životě připadala jako teenager. Zpívala jsem si nahlas a tancovala po ulici. A Alex se smál, ne s takovým tím výsměšným podtextem, ale právě naopak, bavil se. Byla to zábava s obou stran a mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že je můj nepřítel. Vlastně jsem zapomněla, že existují nějací upíři, nebo vlkodlaci. Připadala jsem si jako naprosto obyčejný člověk, který to krapet přehnal s alkoholem.
"Hey, víš co?" zeptala jsem se ho na jednou.
"Hm?" zabručel.
"Vlastně se mi doopravdy líbíš," zašeptala jsem a podívala se na něj. Vpíjeli jsme se navzájem do očí, dokud on neuhnul pohledem. Povzdychnul si.
"Vlastně ty mě taky," prohlásil. V břiše mi začalo tančit tisíce motýlů.
"Tak proč mě třeba nepozveš na rande?" Nevěděla jsem jestli se ptám kvůli svému úkolu, nebo kvůli sobě.
"To nejde," řekl a zamračil se. Teď jsem si povzdychla já.
"A proč?"
"Protože se bojím," vyšlo z něho. Podivila jsem se, čeho by se on Alfa mohl bát? "Co když to se mnou nemyslíš vážně? Co když jsi jedna z těch kterým jde pouze o to, aby mě dostaly a měly se čím chlubit kámoškám."
"Tak mě někam pozvi a sám uvidíš. Tohle se nedá dopředu odhadnout," odpověděla jsem mu.
"A nechceš mi to rovnou říct a ušetřit nám oběma práci?" navrhl. Možná, že kdybych neměla vedlejší (teda podle rady Starších spíš hlavní) záměry, dokázala bych mu odpovědět zcela upřímně. Ale teď to nešlo. Musela jsem z toho prostě po lidsku vymluvit. A víte co? Líbilo se mi to.
"Žádné takové," ujistila jsem ho. "Na to musíš přijít sám, jako každý kluk. A já naopak musím přijít na to, jestli jsi ty ten pravý."
Alex se podíval na oblohu, ačkoli to smrtelníci nepoznali, já a samozřejmě i on, viděli jsme, že do úplňku zbývají tři dny. V tu noc mají Alexovi poddaní slavnost. A tam nesmí chybět, jako jejich vůdce.
"Tři dny," prohlásila jsem. "Chci tě vidět dvacátého sedmého."
"Co-cože?" Nechápal.
"Jestli ten den nemáš čas, tvoje smůla," pokrčila jsem rameny. Jistě, takhle to říct, byl to jistý risk. Ale kdo nic neriskuje, nic nezíská. Alex váhal, dobře myslela jsem si, že na sto procent odpoví ne. O to víc mě překvapila jeho kladná odpověď. A ještě se mě zeptal v kolik hodin a kam chci jít. Nechala jsem to na něm. Řekla jsem, ať si mě vyzvedne, v kolik bude chtít.
Zbytek cesty domů mě doprovodil mlčky. Ani já se nesnažila konverzovat. Na to abych cítila jeho přítomnost, jsem nepotřebovala mluvit. Oba jsme byli z dávných starověkých rodů a k spokojenosti nám stačil ten malý kousek svobody, jaký jsme zažívali teď. Vždycky jsem vlkodlaky považovala za svobodomyslné a nezávazné, ale až po několika t
denním pozorování, se mi dostalo odpovědi, že tak to není. I Alex žil spoutaný řetězy, jako ti dva vlkodlaci, jenž hlídali vchod do domu upírů.
Jeden z nich už dokonce zemřel. Mou rukou. Ne že by byl nějak extra silný, ale i tak jsem byla pyšná, za jeho čisté odstranění. Nechávat si na prahu vlkodlaky jako domácí zvířata mi přišlo až příliš. Nebylo nic horšího než klece.
Přestože jsem vlkodlaky nenáviděla, nikdy jsem je nepovažovala za něco podřazeného upírům. Jistě upíří v jisté době vládli lidské aristokracii - a dodnes tuto dobu považují za největší rozkvět upírů a snaží se ji ve všech směrech zachovat - ale to jim nepřidávalo větší moc mezi nemrtvými rody. Vlkodlaci prostě jen žili ve větším ústraní. Což je ironické, vzhledem k tomu, že dnes žijí volně mezi lidmi.
Když se to vezme kolem a kolem, měli ale stejně k lidem vždy lepší vztah. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že jako takoví působili lidštěji. A nepili jim krev. Bez čehož se upíři neobešli.
Na rozdíl ode mě poloupíra. Já nemusela pít lidskou krev vůbec, ale dodávala mi větší sílu. Jenže jsem po ní taky zapáchala jako obyčejný upír, a to se mi teď v utajení, vůbec nehodilo. Takže jsem byla na zvířátkách. Ale nevadilo mi to.
Když jsem se dostala domů - už jsem byla docela střízlivá - začala mě nesnesitelně bolet hlava. - Proč upíři mají kocovinu? - A tak jsem si šla ihned lehnout. Bylo jejidé štestí, že zítra nemusím vstávat do práce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | E-mail | Web | 18. července 2010 v 22:48 | Reagovat

Aaaaaach... Nemohu tu nic jiného než jen óchat a áchat. Ta její opilost byla taky fajn :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama