Svržená nebem 1.

6. července 2010 v 20:37 | AngelD |  Svržená nebem
Přidávám další novou povídku, snad se bude líbit :)

1. Můj duchovní rádce


Je pozdě.
Skončilo to.
Už s tím nic neudělám.
Ale přesto…
Chci tě.
Znovu.
Ale je pozdě.
To, co jsem chtěla, už je dávno pryč. TY jsi pryč. Takže kdo za to může? Ve skutečnosti, já. Nechala jsem tě jít, daleko… Už tě nedohoním…

"Slywerová? Slywerová?!" Zvoní mi pisklavý hlas do ucha. Dokonce se uráčím zvednout svou hlavu. Stojí přede mnou moje profesorka literatury. Řeknu to jednoduše: je to stará rašple, která ví nazpaměť jména všech spisovatelů, ale spisovatelky neuznává. Brýle má s dioptrií snad stopadesát a i když teď vyzním úplně jako puberťák ve svém nejvzdornějším období, nenávidím ji, pannu jednu starou.
Ve své podstatě ona mě snad nesnášela ještě víc, než já ji. Skutečně nikdy jsem nedávala ve škole pozor, ale na každou její sebetěžší otázku jsem odpovídala… mlčením. No vážně, čekali jste, jaká nebudu skvělá studentka? Omyl. Nezajímá mě život jakýchsi dávno pošlých autorů. A už vůbec se o tom nechci učit. Zaboha jsem nikdy nepochopila, proč mám právě literaturu za hlaví předmět.
"Ano slečno Profesorko?" odpověděla jsem jí znuděným hlasem. Jo jistě, byla to ještě "slečna" tudíž se nikdy nevdala. Mám takový dojem, že můj výrok "panna jedna stará" nebude tak daleko od pravdy.
"Ukažte mi, co jste to psala,"začala. Já si s tím nelámala hlavu. Prostě jsem jí ten papír podala, ať si ho pročte, když nemá, co jiného na práci. A klidně před celou třídou, stejně mi na nich nezáleží.
Učitelka si to, ale četla jen pro sebe. Nevím proč, kdyby to přečetla nahlas, mělo by to být více potupující, ne?
"Vaším snem je být spisovatelka, že?" obrátila se pak na mě. Netuším, kde to zjistila, a bylo mi to jedno. Pouze jsem přikývla. Její opožděné názory mě nezajímaly. Dobře, teď kecám, měla vytříbenou mysl. Byla až děsivě inteligentní a dokázala rozpoznat sebemenší talent na spisovatele. Taky už jich pár výborných doporučila vydavatelským firmám.
"Vzdejte to. Máte nulový talent."
Ok, tak tohle jsem nečekala. Řekla to naprosto vážně a fakt, že je na mě vysazená, nebyl pravým důvodem, proč mě tak ponížila. Musela to myslet vážně. A tohle sesadilo. Vstala jsem ze židle.
"Co vy o tom vůbec víte?!" vpálila jsem jí do obličeje. "Myslíte si, kdovíjak nejste chytrá, že dohazujete autory těch největších bestsellerů, ale víte vy vůbec, kolik námahy stojí, napsat jediný blbý řádek? Dejte mi pokoj!" A tak jsem se sebrala a vyšla pryč ze třídy, na zádech cítíc spalující pohledy všech ve třídě i učitelky.

Běžela jsem na záchod a cítila, jak mi po tvářích stéká první slza. Jedna debilní kritika a mě to takhle zlomilo? Copak jsem vážně takový slaboch? Důvodem proč mě to tak rozčílilo, bylo nepochybně to, že jsem vážně chtěla být spisovatelkou. Brala jsem to neskutečně vážně, což se stalo poprvé v mém životě. Svůj čas jsem věnovala hlavně psaní a nic pro mě nebylo důležitější.
Vlezla jsem na záchody a posadila se do jedné z kabinek na záchodové prkno. Přemýšlela jsem, dokud mě v duchu "nepolíbila múza" a já se nerozhodla napsat své pocity na papír.

Zavřená na záchodech, ve své mysli dumajíc.
Padá k ní hvězda a ona si jen přejíc,
být tou nejlepší, píše dál, sama si to dokazujíc.
Už žádné stopy pláče, musí jít dál, se všemi debatujíc.

Pěkná hovadina. Nemusela jsem vystudovat doktorát literatury na to, abych věděla, že to co jsem teď napsala, byla naprostá sračka. Snaha bez talentu. A tak to přece šlo se mnou pořád, ne?
"Laro, můžeš mi vysvětlit, proč brečíš na záchodech a píšeš, místo toho aby ses učila na hodině literatury?" Ozval se pro mě už dobře známý hlas. Otočila jsem se a viděla tam postávat kluka, který vypadal jako dnešní teenager, ale byl o mnoho starší než já.
"Buď ticho ty duchovní vůdče," okřikla jsem ho. "Nemusíš mě šmírovat i ve chvílích kdy chci být sama!"
On se jen usmál. "Takže za prvé, duchovní vůdce je člověk, který vede lidi k víře, nikoliv já. A za druhé, musím tě špehovat, protože mým úkolem je chránit tě a pomáhat ti."
"A nemohl bys to dělat nějak po tajnu? Ať o tom nevím?"
Abyste to pochopili, Michael - ano ten týpek, co se tu zčista jasna zjevil - byl můj ochránce, anděl strážný, nebo tak něco. Většinou každý člověk má jednoho, ale nevidí je. Nechápu proč, já toho svého, když je se mnou, vidím.
"Nemohl, musím tě morálně podpořit," odpověděl mi na můj dotaz. "Tak co je to tentokrát?"
Rozbrečela jsem se naplno a vylila mu své strasti. Jsem jen hloupé dítě, přestože se snažím chovat dospěle. Sama se nedokážu postavit kritice. Je mi osmnáct a brečím tu jak mimino…
Michael mě po chvíli ochranitelsky objal a nechal mě se mu vyplakat na rameno.nAle slzy neustávaly.
Tak mi zvedl bradu a vážně se mi podíval do očí. Přiblížil své rty k mým a… políbil mě! Ten úchyl mi dal normálně pusu! Copak si tam nahoře nic neužijí, nebo co? Odstrčila jsem ho a zlostně se na něj podívala.
"Co to sakra mělo být?" vyštěkla jsem na něj. Odtáhl se ode mě a pokrčil rameny.
"Takové malé kouzlo, na zlepšení nálady-"
"Kouzlo? Na zlepšení nálady?! Tys mě políbil!!" vyčítala jsem mu a dětinsky si otírala pusu.
"Vidíš? Už nebrečíš," poznamenal. A skutečně, moje slzné kanálky se zázračně utišily. "Navíc pokud vím, chceš být dobrá spisovatelka, tak tě konečně "políbila múza" ne?"
No pokud on je moje múza, tak to se nedivím, že jsem zhola bez talentu.
"No to jistě… A vůbec pokud vím, ve všech knihách se psalo, že se vy vyšší bytosti máte od smrtelníků držet dál ne? Nemůžete se zamilovat."
To je najisto pravda, teď jsem ho určitě dostala.
"Špatná dedukce. My musíme své svěřence milovat," prohlásil s milým úsměvem. "Jaký jiný důvod by pak byl vás ochraňovat?" Údivem mi spadla čelist. Nikdy bych nečekala, že ke mně vážně může cítit lásku. Vlastně vždy jsem ho brala jako svou dušení podporu. Dokonce se mi párkrát v mysli vynořila představa, že si ho jen představuju. Ale nikdy… nikdy mě nenapadlo brát ho zrovna takhle. Přišlo mi to… divné. Nejen divné… celkově až nechutné… Ale nechtěla jsem mu ublížit, celkem vzato jsem ho měla ráda. Byl tady vždy pro mě a já si ho za to vážila, jenže, existujou jisté věci -
jako například realita - kde on není prvotní na mém žebříčku hodnot. Chtěla jsem ho mít neustále u sebe, to ano, ale za nic na světě, ho nedokážu a
nemůžu brát jako… no prostě takhle. Já jsem člověk, on ne. Nemůžeme být spolu, hotovo, dvacet, tečka.
"Takže… ty jsi do mě… zamilovaný?" dostala jsem ze sebe nakonec.
"I přes tu tvou příšernou povahu? Jo," zasmál se. Bral to až příliš bezstarostně. Vlastně celkově byl vždycky lehkovážný a nesnesitelně veselý. Můj pravý opak… Počkat příšernou povahu? Ten je ale drzej! Teď mě naštval! Copak jsem vážně tak hrozná? No dobře jsem nepříjemná, a když má špatnou náladu tak dokonce agresivní, nezajímám s o nic, co se mě netýká, takže i sobec. A v ničem nevynikám, neumím se sama o sebe postarat, vyšiluju kvůli kravinám… Dobře teď to patrně znělo, jako by na mě nebylo nic dobrého, ale nebojte, já na něco časem přijdu!
"Pf, nevím, čí povaha je horší. Jestli moje nebo tvoje," urazila jsem se na něj. Nemohla jsem si pomoct, ale vždy jsem se s ním chovala jako malé dítě. V podstatě to byl on, kdo vždy snášel moje emoce a všelijaké rozmary, protože nikdo jiný, kdo by se ke mně dostal tak blízko, aby viděl mé pocity, nebyl.
"Měla bys jít zpátky na hodinu," zkonstatoval po chvíli Michael. Odfrkla jsem si. Ještě to tak, vrátit se za tou starou rašplí. Raději jsem se rozhodla na to… vykašlat, jak jinak. Škola pro mě stejně znamenala jsem místo ke spánku a dotěrné učitele. Neměla jsem tam přátele, a prostě jsem jen tak proplouvala. Jako celým mým životem. Jediný zápal, který jsem měla, bylo skutečně pouze psaní. A proto mě tak naštvalo, když o mě profesorka řekla, že mám nulový talent. Bolelo to.
Když jsem byla asi v osmé třídě na základce, nechtěně naštvala jsem jednu holku. Byla to taková ta bitkařka, co každého hned zmlátila. Po vyučování si na mě počkala před školou a začala se se mnou prát. I když měla navrch, bránila jsem se dál a nijak zvlášť mi neublížila, přestože jsem od ní dostávala hlava nehlava. A urážek jí z pusy lítalo taky dost. Ale… bylo mi to jedno, prostě jsem dál stála. Nakonec nás od sebe odtrhla učitelka, kterou někdo zavolal. Obě jsme dostaly dvojku s chování a ředitelka si promluvila s našimi rodiči. Doma jsem pak dostala pěkně seřváno a ještě mě matka zmlátila, přestože to nebyla moje chyba. Byla to holá nespravedlnost, ale já si nestěžovala. Prostě jsem zatnula zuby a šla dál… tak jako vždycky.
Takže proč mě tak vykolejila jedna malá poznámka?
"Naše sny, jsou naší největší slabostí," řekla jsem nahlas.
"Co to?" ozval se Michael, jenž mě stále pozoroval.
"No jo, když někomu šáhneš na jeho sen, je to pro toho druhého ta nejhorší bolest," uvědomila jsem si. Byla to pravda. Když někomu vezmete jeho nevětší naději, jeho přání, co mu pak zbude? Nic… prázdno.
"To… jo, je to tak. Lidé, jsou v tomhle hodně slabí," poznamenal po chvíli Michael. "Ale právě proto jste takoví, jací jste. Vždy chcete něčeho dosáhnout a uděláte pro to cokoliv."
"Tím mi chceš říct, že se nemám vzdávat?" zeptala jsem se ho.
"Přesně tak," zasmál se. "Nevzdávej to. Nikdy."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama