Půlnoční záře VII

7. října 2010 v 16:07 | AngelD |  Půlnoční záře
Opravdu se velice omlouvám, za nekonečně dlouhé čekání... ale je tu další kapitolka :):) Sic krátká, ale snad se bude líbit :)


7. Děsivá podívaná


Ty tři dny do našeho setkání uběhly strašně rychle. Nastalo dvacátéhosedmého a ani jsem nevěděla jak. Dokonce jasem si na dnešek vzala dovolenou. Už od půlnoci jsem čachrovala po bytě a rozmýšlela si, co si vezmu a jak se učešu. Popravě jsem si připadala jak dilinka. Nakonec jsem si vybrala to první, co mi přišlo pod ruku, lehce se namalovala a vlasy nechala rozpuštěné. Proč bych taky měla něco vymýšlet tři hodiny, když jdu na pouze na jedno blbé rande s člověkem, jehož podstata mě nutí, nenávidět ho. Ale vážně to bylo tak? Opravdu jsem ho nenáviděla? Nebo se mi už dostala pod kůži ta jeho rozvernost a bezstarostnost? Sama jsem nevěděla.
Ve tři ráno jsem si skočila na malý lov. Pochybovala jsem, že se v tuhle dobu Alex objeví. Přece jen, mě měl za člověka, ne? Vybrala jsem si lesík hned za městem, docela kousek od mého bytu. Chyba číslo jedna.
Dorazila jsem tam a uviděla upírku zakousnutou do nějakého houbaře (Šílení lidi! Jak můžou jít ve tři ráno na houby?!).
Byla to Lizy. Jedna z mála upírů, kteří se příliš nezdržovali ve společenství. Byla dost dobrá a dostávala spoustu úkolů po celém světě. Ale co děla zrovna tady? Tak blízko vlkodlačímu společenství? Hlídala mě snad, aniž bych o tom věděla? Nebo měla svůj vlastní úkol týkající se naprosto jiných záležitostí? A co když si jen přišla povyrazit na nebezpečné území, jelikož milovala nebezpečí? Chtěla jsem za ní zajít a zeptat se jí na všechno. Ale…
Uslyšela jsem vzdálený vytí. Nic dobrého. Liza si toho všimla taky a tak upustila svou kořist a začala napínat všechny smysly. Chtěla jsem jí varovat, říct jí ať uteče, ale něco mě nutilo zůstat tam, kde jsem. Co nevidět jsem přicupitalo osm vlkodlaků velkých jako menší kůň. A za nimi, jeden, který je všechny převyšoval snad o víc jak půl metru. Chodil povýšeně a všichni se k němu chovali jako ke králi. Zježily se mi chloupky na šíji. Ten opravdu monstrózní vlkodlak ve mně vyvolával tolik pocitů! Strach, úzkost, děšení… ale i jakousi neznámou přitažlivost. Srdce mi tlouklo jako splašené a nemohla jsem se ani hnout. Bylo to… děsivé. Opravdu velice děsivé.
Vlkodlaci utvořili kolečko kolem Lizy a výhrůžně na ní vrčeli. A ona na ně taky prskala. Osm vlkodlaků a jeden opravdu obrovský! Být na jejím místě, hned se vzdám. A ona ještě k tomu taková maličká. Ale byla to bojovnice. Nikdy, nikdy bys e nevzdala. A já jsem nevěděla, co mám dělat. Chtěla jsem jí pomoct, vždy když přijela do společenství, byla ke mně strašně milá a vyprávěla mi o svých dobrodružstvích. Jenže, nemohla jsem se ani pohnout. A navíc, co zmůžu já, proti takové síle? Bylo to marné.
Vlkodlaci postupně přešli až k ní. Lizy zaútočila. Šla po tom největším, po tom, který vypadal tak strašně nepřemožitelně. Jistě, můžete říct, že to bylo bláznovství, ale taky jediná naděje. Pokud zabijete skupinového vůdce, máte vyhráno. Ten jediný totiž zachovává skupinu pohromadě. Bez něj by se všichni chovali jako obyčejní psi.
Lizy po něm skočila a namířila si to na jeho krk. Chtěla ho kousnout, ale v tu chvíli byl vlkodlak za ní. Neviděla jsem jak, ale v dalším momentě už měla prokousnuté hrdlo. Hlavní vlkodlak skupinky zavyl. Krev a maso se mu zachytávaly na zubech a čenichu. Docela nechutný pohled.
Lizy byla poražena a tak snadno! Neměla žádnou šanci se bránit. Co to proboha bylo za vlkodlaka?! Taková neuvěřitelná rychlost a síla! Ani jsem nedýchal, jak to se mnou zamávalo. Jeden z menších vlkodlaků se proměnil. Opálený kluk, vypadající na osmnáct. Prohlédl si tělo upírky i lidského houbaře. Toho člověka přesunul o trochu dál od místa "vraždy" (osobně divila jsem se, že při tom zmatku, ho někdo nerozmáčkl) a Lizy hodil jednomu se svých kámošů. Ten jí vzal do zubů. Ne tak silně, aby ji rozmačkal, ale spíš, aby jí mohl někam dopravit. Tamten se pak znovu proměnil do své vlčí podoby a všichni naráz odběhli pryč.
Stála jsem tam ještě tak půl hodiny. Mezitím přestala účinkovat uspávací látka, obsažená v upířích zubech a houbař se probral. Vůbec nevěděl kde je a jak se tam dostal. Chvíli nad tím dumal, ale pak odešel. A za ním i já. Ale z mysli jsem nemohla vymazat, čehože jsem se to stala svědkem. Odpor k vlkodlakům se ve mě rozrostl víc, než kdy dřív.
Vlkodlaci zabíjeli jen ty, které jsem skutečně milovala… Jako třeba mojí matku. Nebo mého učitele Caleba. A teď i Lizy. V tuhle chvíli bych nejraději našla celou tu smečku a sama je všechny roztrhala na kusy. Ale to nebylo možné. Na to jsem byla příliš slabá. Teď se mi to mluvilo, když tu nikdo nebyl. Ale podvědomě jsem cítila, že by stačilo jen ucítit pach toho velkého vlkodlaka a byla bych vystrašená k smrti. Tak to prostě chodí.
A to jsem si ještě dneska měla vyjít s Alexem. Budu muset být vtipná a usmívat se na někoho koho z hlouby duše nenávidím. No skvělý, to je zas den…
Už jsem stála u dveří mého skromného bytu. Ještě pořád mi nedocházelo, že přímo přede mnou umřel někdo z mého druhu. Cítila jsem neznámou prázdnotu v srdci, ale žila jsem dál. Viděla už jsem tolik smrti, že už jsem si pomalu začínala "zvykat". Ale ne úplně. Taková věc, jaká je smrt, s vámi pohne vždycky. A můžete jí vidět třeba milionkrát.
Ležela jsem na posteli a rozjímala nad smyslem života a smrti. Slyšela jsem, že lidé chtějí být nesmrtelní. Ale nechápala jsem to. Copak to nebylo krásné? Čas, který jím plynul nezadržitelným tempem, a tak si dokázali vychutnat všechno do posledního doušku. Jak já jsem jím záviděla! Tu čistotu jejích srdcí (i když ne u všech…) a svobodu duše. Lidé byli zajímaví tvorové, mnohem zvláštnější než kterákoliv nadpřirozená bytost. Ale možná jsem jen chtěla žít jejich obyčejné neobyčejné životy…
Nevím, jak dlouho jsem nad tím vším přemýšlela, ale ze snění mě probral až zvonek u dveří. Podívala jsem se na hodiny, které hlásily už jednu hodinu po poledni. Alex! Vyděsilo mě to. Rychle jsem se podívala do zrcadla, jestli náhodou nemám rozteklý make-up a pak už šla jen otevřít. Znovu mě přemohl silný pocit něčeho neurčitého, co se nedalo k ničemu přirovnat. Byl to opravdu silný Alfa.
"Ahoj," usmál se na mě Alex. Přinesl mi kytici narcisů.
"Narcisy?" podivila jsem se. Jak mohl vědět, že jsou to mé nejoblíbenější květiny? Většina chlapů prostě vždycky přinese růže, ne?
"Nelíbí se ti?" pozvedl obočí. "Myslel jsem, že je miluješ."
"To jo… ale jak jsi to vědel?"
"To je tajemství… můžeme vyrazit?" znovu se usmál a tím odhalil své bělostné zuby. I když jsem nenáviděla vlkodlaky, i když mi dneska opět někoho zabily, připadalo mi, jako kdyby Alex nepatřil mezi ty zrůdy, co začali tuhle válku. Zdálo se mi, že je to snad jediná duše na tomhle světě, která mi rozumí. Líbilo se mi být s ním…
"Můžeme," odpověděla jsem bez většího zaváhání, vzala si lehkou bundu a zavřela dveře od bytu…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 m@jusk@ m@jusk@ | E-mail | Web | 9. října 2010 v 17:40 | Reagovat

Krááása. Honem další dílek a ještě prosím o další dílek vampire heart.

2 Andy Andy | E-mail | Web | 20. listopadu 2010 v 19:06 | Reagovat

Paráda. konečně se mi vrátil můj kompík a tak moc jsem se těšila na další kapitolky - tahle byla bezesporu úchvatná, vtáhla do děje, ale nejsou dalšíííí ;(.
Moc se těším na pokráčko. Když už jsem u toho - nedala bys mi svoji e-mailovou adresu prosím?
Andrea.Smazakova@gmail.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama