Svržená nebem 2.

4. října 2010 v 17:21 | AngelD |  Svržená nebem
A konečně přináším další část povídky Svržená nebem. A pouze prozradím, že už se to začíná hýbat. A pěkně zostra to jede xDxD Snad to není moc... xDxD

2. A ďábel zvedl oponu


Mé srdce křičí,
slunce naslouchá,
má krev vysychá,
tvá zář jí ničí.

Tak proč?
To tolik bolí?
Toč se Země, toč.
Ať se mé rány zhojí…

"Nedává mi to smysl," řekl Michael. "Ale je to krásné."
"Je to blbost," odporovala jsem mu. "Zase."
"Tak proč píšeš o lásce, když jí nerozumíš?" zeptal se Michael jen tak mimochodem. "Vlastně sama si říkala, že zamilovanost je přece jen chemický proces a takové ty řeči."
"A o čem mám psát?" utrhla jsem se na něj. O čem taky jiném, že? Všichni chtějí číst o pěkné romanci a dobrém konci. Realita, že to tak ve skutečnosti není, je nezajímá. Proč taky? Jsou to přece knihy, básně, písničky… všechno je vymyšlené, tak proč to neudělat hezké ať už je to pravda, nebo ne?
"Tak piš, to co cítíš," navrhl Michael. Jemu se to jednoduše řekne, ale copak on ví? Sama… nevím, co cítím. Není to nic, co by se dalo jednoduše popsat, žádné ten udělal tamto a ta tamto a skončilo to takhle. Nic takového. Prostě… ach jo. Je to fakt těžké.
"Slyšel jsem, že k vám přestupuje nový student," oznámil mi po chvíli. Nechápu, kde tyhle informace bere, když je ani já sama nevím… Nu což asi nějaké speciální schopnosti.
"A?" zeptala jsem se bez špetky zájmu.
"Chci, aby sis na něj dávala pozor," řekl s klidem. Podívala jsem se na něj ve tváři trochu úžas. Nikdy mě před nikým nevaroval. Tak, co tak najednou?
"Proč?" nechápala jsem.
"Nelíbí se mi… a vůbec neptej se a udělej, co říkám."
"Budu se bavit s kým budu chtít," zamrčela jsem, jeho ostrý tón se mi ani trochu nezamlouval. Nikdy na mě nebyl takový, netuším, co to do něj vjelo. Nad mou odpovědí hlasitě sykl. "A vůbec neporušuješ tímhle nějaké ty vaše pravidla vyšší moci?"
"Tak trochu," přiznal, ale mávl nad tím rukou. "Ale byl bych rád, kdybys mě poslechla, prosím." Poslední slovíčko přidal, když uviděl můj výraz.
Pokrčila jsem rameny. "Budu se snažit se s ním moc nezaplést."
Moje lhostejnost ho očividně rozlaďovala, ale jen si hlasitě povzdechl. Najednou jsem uslyšela něčí křik. Nejspíš vycházel z jedné z učeben. Podívala jsem si na Michaela, který mi asi chtěl říct něco ve smyslu, že bych tam neměla chodit, ale já neměla čas se tím zabývat. Rychle jsem se sebrala a vyběhla ze záchodu. Michael mi byl v patách.
V tomhle křídle školní budovy se většinou nacházely pouze nepoužívané učebny a kabinety. Vlastně pokaždé tu bylo liduprázdno. A já nedokázala určit, odkud přesně se hluk ozýval a tak jsem prozkoumala všechny místnosti, na které jsem narazila. Ale ani v jedné z nich nebylo nic podivného. A když už jsem pomalu vdávala naději, napadalo mě kouknout se do jedněch dveří, kde měli jinak žáci zakázáno vstupovat. Byl to byt školníka.
Opatrně jsem vzala kliku a otočila jí. Bylo odemčeno. Pak jsem jediným rychlým nárazem vpadla dovnitř. Naskytl se mi opravdu strašný pohled. Náš školník si to rozdával z jednou z mladších učitelek. Na chvíli jsem oněměla a zírala na ně. A oni na mě taky. Pak se mi konečně vrátil hlas.
"Oh, promiňte. Já… slyšela jsem někoho křičet á… myslela jsem… omlouvám se," řekla jsem a rychle za sebou zavřela dveře. Z tohohle budu mít šok na celý život.
Nohy mě automaticky nesly zpátky k záchodům a marně jsem se snažila zapomenout na scénu, kterou jsem uviděla před chvíli…
Jenže… Něco na tom nehrálo. Třeba to, že školník po mě nezačal křičet. Ok, mohl být v šoku, ale on byl takový ten zvláštní typ, co když uviděl porušení pravidel - a to v jakékoliv chvíli - už studentovi předváděl svůj působivý ječák. A navíc… nebyl náhodou zakoukaný do té mladé rozkošné pomocnice v kuchyni?
A co teprve ta učitelka. Pokud její informace nebyly mylné - což určitě ne - tak nedávno měla svatbu s opravdu atraktivním mužem. Že by ho tak rychle po vdavkách podváděla? A ještě k tomu se starým upoceným školníkem? Blbost. Její novomanžel, byl určitě hezčí, zámožnější a lepší v sexu. Nedávalo by to smysl. Ani náhodou.
Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlela. Pak jsem se podívala na Michaela, který mě celou dobu následoval. A v jeho očích jsem to uviděla. Ten neklid, smutek a pocit osamění. Věděla jsem, že mám pravdu, že se tam opravdu něco stalo. Sykla jsem… a pak se znovu rozeběhla k bytu školníka.
"Nechoď tam, Laro," zavolal za mnou ještě Michael. "Prosím."
"Ale já musím!"
A tak jsem přidala. Před dveřmi už jsem na nic nečekala a v rychlosti je otevřela. Naskytl se mi strašný pohled. Dvě mrtvá těla, všude možně podřená a poškrábaná jako od kočky. Oči jim vylézaly z důlků a v srdci měli obě zabodnutý nůž. Leželi vedle sebe a naproti na stěně byl nakreslený pentagram. Z pachu krve se mi dělalo straně špatně. Byl to školník a mladá učitelka. A oba byli nazí.
Bylo to úplně něco jiného, než když vidíte vraždu v televizi. A taky ten pocit, že někdo, s kým jste před minutou mluvili, je najednou mrtvý. Kdo by to stihl udělat? Za takovou chvíli? Je to vůbec možné? Nasucho jsem polkla. Nevěděla jsem, co mám v téhle chvíli dělat. Neměla jsem jistotu, že můj křik někdo uslyší. A běhat po chodbách jako slepice a vyvolávat "vraždááá" to nebyl můj styl. A navíc, nechtěla jsem odtamtud odcházet. Něco mi říkalo, ať to nedělám. A měla jsem zkoprnělé nohy. Samozřejmě jistá má část, se odsud chtěla dostat, co nejdál, ale nemohla jsem. Všechno mi vypovědělo službu.
A tak jsem udělala něco nečekaného. Pomalu jsem vzala mobil do rukou a ještě pomaleji vytočila číslo. Volaný to zvedl na třetí zazvonění.
"Co se děje, Slywerová?" ozval se bezstarostný klučící hlas. Zase jsem polkla. Nemohla jsem mluvit.
"Slywerová?" zopakoval, když se ze sluchátka dlouho nic neozývalo.
"Přijď… k bytu školníka… rychle…" dostala jsem nakonec ze sebe.
"Proč? Stalo se něco? Laro?!" Tipla jsem mu to. Jeho zvědavá a ochranitelská povaha ho určitě zavede ke mně.
Pak jsem pomalu zavřela dveře od bytu a zhroutila se za nimi.
"Jsi v pořádku?" ozve se uklidňující hlas mého "strážného anděla". Zlostně jsem na něj pohlédla.
"Co si asi myslíš?!" křiknu na něj prudce. "Jo je mi fajn, zrovna jsem viděla dva zmrzačené lidi, ale jinak díky za optání, všechno je to totálně v pohodě!"
Michael provinile sklopil oči. Pak si klekl přede mě a objal mě.
"Promiň, neochránil jsem tě. Promiň, promiň, promiň…" šeptal mi kajícně do ucha. Tiše jsem začala plakat. To, co se těm lidem stalo, bylo hrozné a já… jim nedokázala pomoct. Jako vždy jsem skončila na zemi, bulela a nechala se utěšovat od Michaela. Ale tohle přece není správné…
"Nech toho, Michaeli," usmála jsem se smutně a jemně se mu vykroutila z objetí. "Neomlouvej se. Ty za to přece nemůžeš a varoval si mě. Byla to moje chyba, jen moje. Já jsem ta, která by měla prosit o odpuštění."
Můj ochránce se na mě usmál a pak mě znovu objal, ale tentokrát to nebylo kvůli mně, ale pro něj. Tentokrát utěšit potřeboval on. A tak jsem ho začala hladit po vlasech.
"Ne já za to můžu. Měl jsem tě zadržet, třeba i násilím. Copak jsem to za ochránce? A teď se ještě k tomu nechávám od tebe utěšovat."
"No tak, to není pravda a ty to víš. Navíc je přirozené, že tě utěším, ne? Jsme přece partneři. Ty budeš bojovat za mě a já za tebe. A teď… se musíme sebrat s té země dřív, než přijde ten sexy-boy," vstala jsem a podala mu ruku. A on jí přijal. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že jsme si rovni. Měla jsem ho ráda a byl pro mě důležitý. Přece jen existoval pro to, aby chránil lidi.
"Ano, jsme partneři," přikývl Michael. "Takže mě od teď budeš poslouchat, no ne?" zkusil zavtipkovat. Zasmála jsem se, ale jen nuceně. Teď nebyla správná chvíle na vtipy ani na jiné řečičky. Teď byl čas jednat. Stala se vražda, tak co s tím udělám?
Uslyšela jsem rychlé kroky a za chvíli se sem přiřídil Andrew, ten kluk, kterému jsem volala. Nebyli jsme nějak moc dobří kámoši, ale dalo se na něj spolehnout, protože by nenechal ve štichu ani svého nejhoršího nepřítele.
"Co si zas prováděla, Slywerová?" optal se mě hned.
"Musím ti něco říct… Něco ti ukázat," šeptla jsem. Kývla na něj a otevřela dveře od bytu školníka. Znovu ten nechutný pohled.
"Co to dě-" ozvalo se za mnou, ale jakmile Andrew viděl tu krvavou spoušť uvnitř, oněměl a pak zezelenal. V rychlosti zavřel dveře a pozvracel se. No, nečekala jsem, že to nevydrží. Zvlášť když jeho otec pracoval v márnici a on se kolikrát vychloubal, že tam strávil pár nocí a prohlížel si mrtvoly ani trochu se nebál. A, že prý tam byly teda případy.
Nejspíš se jen vytahoval.
"Co to kurva bylo?" zeptal se potom, co jeho oběd skončil na zemi.
"Mrtvoly," oznámila jsem stručně a pokrčila rameny. Ne, že bych byla tak zlá a nepohlo to se mnou, ale pro mou psychiku bylo lepší na to moc nemyslet. Taky se mi z toho zvedal žaludek a bylo mi do breku. Nebylo to zrovna příjemný.
"A jak si je tu našla?" Hlas měl pořád roztřesený strachem.
"Uslyšela jsem křik," odpověděl jsem "A tak jsem prohledala všechny místnosti… a pak jsem našla… tohle. Nevěděla jsem, co dělat."
"Nejspíš bychom o tom měli informovat učitelky…"
Přikývla jsem, co jiného by svedli dvě děcka, jako jsme já a Andrew?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama