Svržená nebem 4.

14. března 2011 v 11:31 | AngelD |  Svržená nebem

...


4. Pan Ledovec


Druhý den ráno jsem zaspala do školy. Ale místo toho, abych si pohnula, pokračovala jsem ještě v línějším tempu, než obvykle. Když už i tak nestíhám první hodinu, není potřeba spěchat. O tu hodinu navíc, se stejně nic nestane. A když už jsem konečně stála před třídou, zaklepala jsem a vstoupila bez vyzvání dovnitř. Profesorka literatury mě sjela přísným pohledem.
"Co že jdete až teď? Pokoušela jste se zase napsat nějaký blábol?" zeptala se mě. Jen to ve mně vřelo. Nikdy nevynechala příležitost, aby mě mohla ponížit. Její hodinu jsem taky mohla vynechat.
"Ne… zaspala jsem," dostalo se jí ode mě vysvětlení.
"A?" povytáhla obočí.
"A co?"
"Co omluva? Tohle neuznávám," opět mě přímo zabíjela pohledem. Nevím jestli na světě existoval někdo koho jsem nenáviděla víc. Spolkla jsem své urážky a odpověděla jí.
"Promiňte slečno Profesorko, zaspala jsem."
"Tak je to správné, můžeš si jít sednout," zlověstně se usmála. Chovala se ke mně jak k mentálně postiženému člověku, kráva jedna blbá! Když jsem si to mířila do své lavice, cestou jsem se omluvně usmála na Andrewa. Seděl přímo přede mnou. Pak konečně utrpení, ve smyslu projití "uličky hanby", skončilo a já si s povzdechem sedla na židli, rozhodnutá dnes opět a zase nedávat pozor, ztrapnit se, když nebudu vědět, co za dramata napsal kdysi dávno nějaký Moliére a nechat učitelku, ať mě potom poníží ještě víc. Paráda, prostě paráda.
"Ta tě asi nemá moc ráda, co?" ozval se vedle mě sametový hlas. Otočila jsem se - kde je obvykle prázdné místo - a uviděla kluka. Ne kluka - spíš anděla. S otevřenou pusou jsem na něj zírala. Měl černé vlasy spadající do čela, které kontrastovaly s bledou pokožku jako křída, nádherně tvarované plné rty, vystouplé lícní kosti, pod tričkem se mu rýsovaly svaly a co mě upoutalo nejvíc byly jeho chladné světle šedé oči. Cítila jsem se, jako bych se dívala na dva kusy ledu. Tak studený jeho pohled byl. Doslova mě z něho mrazilo. Po jeho mírném úsměvu - při kterém by se mi podlomily kolena, kdybych stála - mi došlo, že bych mu měla odpovědět.
"Co… totiž, jo nemá mě ráda."
Povzbudivě se usmál "Každý má svého neoblíbeného učitele. A já věřím, že píšeš skvěle."
"Ještě jsi nic nečetl a ani mě neznáš," upozornila jsem ho.
"Ale věřit neznamená vědět," mrkl mrknul na mě.
Nevím čím to bylo, ale přesto mě dokázal uklidnit. Přestože jsem zažívala nepříjemnější období než obvykle, vedle něho jsem cítila, že to bude v pořádku. Ale on už na mě nepromluvil a dával pozor při výkladu profesorky. Zařadila jsem ho mezi ty pilné studenty, naprostý opak mě samé. Inteligentní, krásný a podle pohledů všech zbývajících studentů zřejmě oblíbený všemi.
Začala jsem si psát do svého deníku mých poezií a prozaických myšlenek.

Strom padá,
a pláče.
Život strádá,
a skáče…

V poezii asi vážně nejsem dobrá… nejspíš nebudu dobrá v ničem. Ale, za nic na světě bych se psaní nevzdala. Byly to mé myšlenky, moje příběhy, můj svět… Kus svého života jsem promarnila s tužkou a papírem v ruce. Umožňovalo mi to pochopit jisté věci, dospívala jsem tím a pomáhalo utéct z kruté reality. Pravda dnešního světa mě zabíjela, přesto jsem se jí nemohla vyhnout a psaní byl můj ventilátor. Moje sbohem pro všechno kolem mě.
Jinak bych nezvládla řešit tu hrůzostrašnou vraždu. Pokud se stane ještě něco, pokud se ve městě stane další případ, jen by to potvrdilo mou teorii. Věděla to policie? Byli obeznámení s významem znaku? A proč se Diablo tak strašně snažil mi říct o dalších obětech rituálu? Byl snad do toho všeho zapletený? Pokud ano, proč mi potom pomáhal? Jen pro jistotu jsem včera večer zkontrolovala pravdivost jeho slov. Zbytečně. Všechno, co řekl, byla pravda.
A potom jsou tu samotné okolnosti vraždy. Jak jsem mohla zaslechnout křik, posléze najít ty dva v posteli a nakonec ani ne o pár minut později, objevit jejich mrtvoly? Celé mi to nedávalo smysl.
"Laro? Ty neodcházíš ze třídy?" ozval se tichý a neklidný hlas. Vrátila jsem se zpátky do reality. Hodina už skončila a většina studentů už byla v tahu. Na mém papíře se rýsoval čerstvě nakreslený obrácený pentagram. Rychle jsem ho zakryla před pátravýma očima Andrewa, nechtěla jsem ho zatahovat do něčeho dalšího.
"Jo, promiň, už jdu," usmála jsem se na něj. Počkal a pak jsme společně vyrazili ze třídy. Nevím proč, ale na zádech jsem cítila něčí pohled, jakoby mě snad někdo sledoval. Zatřepala jsem hlavou. Začínám být z toho všeho paranoidní.
"Ty, Laro…" ozve se za chvíli Andrew.
"Hm?" brouknu stále zamyšlená nad tímhle nejasným případem.
"Já,… chtěl bych se tě na něco zeptat," špitne. Podívala jsem se na něj a viděla, že je nervózní, ale odhodlaný. Nejspíš šlo o něco vážného a tak jsem mu začal věnovat plnou pozornost.
"Střílej," usmála jsem se povzbudivě.
Zhluboka se nadechl. "Proč sis předtím na lavici kreslila ten znak? Byl to… víš který."
Vytřeštila jsem oči. On si toho všiml? Sakra! Nechtěla jsem mu znovu připomínat tu vraždu a už vůbec ne ho do toho zase zatahovat. Už tak trpěl víc, než dost. I za nás oba.
"Já… jen tak. Prostě mě to od té doby pronásleduje," zkoušela jsem se z toho vykroutit.
"A nesnažíš se to vyřešit, že ne?" Podíval se na mě smutnýma očima. Okamžitě jsem to popřela.
Popravdě mi Andrew připadal jako malý bezbranný chlapec. Ne to smějící se puberťácké pako. Ale i když to byla zvráceně zajímavá změna, stejně jsou to jen drby, že bych po něm jela. Já jsem na silné, tajemné kluky s ledovým pohledem… na takové jako je třeba ten nový student… do pekla, kdybych přišla dřív, aspoň bych věděla jak se jmenuje. Zatím mu budu říkat Ledovec. Cha, vymýšlení přezdívek mi jde.
A pěkně trapných, ozve se někde v mých myšlenkách mé druhé, ještě cyničtější, já.
Zmlkni, poručím mu.
"Laro?" ozval se mi za zády opět sametový hlas. Rychle jsem se otočila, až mi z rukou vypadly všechny učebnice. Stál tam "Ledovec" a lehce se na mě usmíval. Rychle jsem si začala sbírat věci ze země.
"Co-cože?" vykoktala jsem.
Jeho úsměv ochabl. "Totiž jmenuješ se tak, ne? Lara…"
"Ehm… jo, totiž jak jsi na to přišel? Vždyť učitelka neříkala moje jméno," ptala jsem se zmateně. "Ledovec" se taky sklonil a začal mi pomáhat s věcmi.
"Tajemství," zašeptal a položil si prst na rty. "Mimochodem tady máš," podal mi učebnice.
"Děkuju," kývla jsem hlavou. "Čeká mě kamarád, takže zatím," usmála jsem se.
"Zatím, Laro," odpověděl a otočil se k odchodu. Připomnělo mi to, že neznám jeho jméno.
"Počkej! Jak se jmenuješ?" zakřičela jsem na něj přec celou chodbu.
"Říkej mi Ian," zakřičel zpátky a pak už zmizel za rohem.
Za celou tu dobu jsem si nevšimla Andrewa, který stál za mnou. V jeho pohledu se dalo vyčíst, že toho kluka moc v lásce nemá a to, že jsem se s ním tak bavila nejspíš považoval za zradu.
"Promiň," sklopila jsem oči. "Nechtěla jsem tě takhle odstrčit."
Andrew se pousmál. "To je dobrý… půjdeme?"
S vděčností jsem přikývla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sweek sweek | 18. srpna 2011 v 12:09 | Reagovat

je to moc pěkné doufám, že napíšeš další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama