A Servant of the Diablo 1/2

8. dubna 2011 v 19:56 | AngelD |  Jednorázovky
Tak a dlouhoočekávaná detektivka z prostředí Prahy 18. století je tady. 12 stran ve wordu a neskutečná píle se vyplatila... konečně to mám za sebou. Snad se bude líbit :) (Text mi nevyšel do jednoho článku proto rozdělené na dvě části)


A servant of the Diablo


Praha, 1876

Tělo bylo opět nalezeno na Malé straně v jedné se zapadlých uliček. Našel ho jeden se strážníků dnes ve dvě v noci a svolal další policejní složky. Když jsem se k tělu dostal už bylo přemisťováno a prohlíženo. A místo vraždy obsadila i kupa novinářů a zvědavců. Zuřil jsem.
"Kdo hýbal s mrtvolou?" křikl jsem na přihlížející osoby. Nikdo se neozýval. "Tak kdo to sakra byl?"
"Pane inspektore Jonesi, prosím, policejní lékař," ozval se jeden z níže postavených strážníků. "Potřeboval zjistit příčinu smrti."
"A to nemohl počkat až přijdu?!" můj hněv se čím dál víc zvyšoval. Na ulicích Prahy řádil sériový vrah a nepodařilo se nám ho doposud naleznout. Tohle byla již třetí mrtvola za tenhle měsíc. Oběti byly zdánlivě vybírané nahodile, nespojoval je žádný zvláštní znak, nebo něco podobného. Strach obyvatel narůstal a důvěra v policii, i mně samotného, rychle klesala. Mít na starost chytnout řádícího šílence, tomu říkám práce za všechny prachy.
Snažil jsem se trochu uklidnit a pak teprve se podívat po místě činu. Nebylo zde tolik krve, jak by se dalo čekat. Oběť dokonce nenesla žádné známky masakru, jak tomu bylo u předchozích dvou. Tohle byl muž, zhruba ve středních letech, nijak nelišící se od ostatních. Tedy až na tu kudlu zapíchnutou v srdci. Ale příčina smrti byla jiná, na krku byl vidět otisk nějakého ocelového drátu, vrah nejspíš oběť zadusil a poté mu zapíchl nůž do srdce. Ostatně policejní lékař bude vědět víc.
"A co mince? Našli jste je?" zeptal jsem se.
"Jistě pane, jsou támhle," poukázal o metr dál ten samý strážník, co předtím. Přešel jsem k nim. Mince, se na první pohled nezdály ničím jiným než pohozenou "zbytečností" nějakého bohatšího muže. Ale při důkladnějším zkoumání vyjadřovaly vzkaz od vraha. Vytáhl jsem si zápisník a chystal se zakreslit jejich rozložení.
"S nimi nikdo nehýbal, doufám?" zeptal jsem se raději a hodil po strážnících nepříjemný pohled.
"Ne, pane," ujistili mě.
"Dobře," kývl jsem. Na zápisníku se už rýsovala přesná napodobenina položení mincí. Jedna vlevo nahoře, druhá uprostřed nahoře, třetí vpravo nahoře, čtvrtá trochu méně vpravo uprostřed, a pátá dole uprostřed. Spojil jsem mince různými čáry, než jsem na to přišel.
"Kosa," vzdychnul jsem potichu. Znak smrti…

Den poté mi na stole přistála policejní lékařská zpráva. Jak jsem čekal, příčina smrti byla zadušení a až pár minut poté vrah zabodl nůž do srdce. Ten muž se jmenoval Klaus Hörmacht, Rakušan, 32 let, ženatý, dvě děti. Pracoval jako obchodník a v Česku vyřizoval nějaké obchodní záležitosti.
Způsob vraždy byl naprosto rozdílný, než u předchozích dvou obětí. První mrtvola nalezená před dvěma týdny a měla odříznuté uši a hlavu zcela oholenou. Tělo jí "zdobilo" čtyřicet dva bodných zranění. Žena, 47 let, Lydia Rochmanová, zbohatlá vdova. U ní se jako první našli mince, které dohromady tvořily pentagram. Na jejich význam jsem přišel zcela náhodně. Když jsem zkoumal místo činu a nalezl různě poházené mince přišlo mi na nich něco divného. Z čistého popudu jsem si je zakreslil do zápisníku a přemýšlel nad tím dva dny. Když se mezi lidi roznesl mýtus o démonech a nakreslených krvavých znacích, uviděl jsem v mincích, že byly vytvořené do pentagramu. Dost pochybuji, že by vraždy zavinil démon, nebo něco takového, spíš jako člověk patřící do sanatoria. Ale lidé byly pověrčiví, cokoliv se stane může za něj nějaké vyšší zlo. Nemám ponětí, jak se v této moderní době mohou ještě šířit takové žvásty. Zlo má jedinou podobu a to podobu zvráceného člověka. Mezi jedním z nich patří i ten kterého právě hledám, protože druhá oběť skončila ještě hůř.
Vladimír Michna, skromný student, 22 let. Jeho tělo bylo zmasakrované tak, že se doktorům zvedal žaludek. Oči měl vypíchnuté, místo vnitřností měl v břiše narvané lízátka a cukroviny a houpal se na obvázaný na svém vlastním střevě. Ale na zemi ani kapka krve. Usoudil jsem tedy, že vrah nejdříve dotyčného zabil a až poté jej odnesl na místo nalezení. Jeho tělo jsme našli na den upalování čarodějnic. A znakem z mincí byl obrácený kříž.
Všechny oběti spojovalo jediné - byly nalezeni na Malé straně, přestože nikdo z nich nebyl žid a zřejmě tam ani nebyli zavražděni. Má to něco společného z náboženstvím vraha? Mohl by to být skutečně nějaký žid? A nebo někdo kdo je nenávidí? Ale proč by si potom nevybral za oběti samotné židy? Proč si vybral naprosto normální lidi, bez nějakých zvláštních znaků? Zůstávalo mi záhadou, co si vlastně vrah myslí a nebyl jsem ani kousek blíž k jeho chycení.
Ale něco mě přece jen napadlo.
"Strážníku," zavolal jsem na toho, co mi donesl lékařskou zprávu a celou dobu trpělivě čekal, jaký mu dám příkaz, "zavolejte mi sem šéfredaktora nějakých novin. Nejlépe těch nejčtenějších."
"Šéfredaktora, pane? Ale na co?" zeptal se nervózně policista.
"Oznámíme, že máme vraha," řekl jsem klidně a usmál se. Strážník na mě zíral s otevřenou pusou. "No tak běžte, nemáte na to celý den," popohnal jsem ho. Pouze přikývnul a vyběhnul z mé kanceláře.

Noviny nejdříve protestovaly a hlavně městský prokurátor. Nakonec se mi je ale "důvěryhodnými" argumenty podařilo přesvědčit a tak se na přední straně novin objevil článek o chycení vraha. Popravdě to byl jenom tuctový zloděj, ale slíbili jsme mu, že pokud bude hrát tuhle roli, pustíme ho bez trestu. Vyvolalo to různé reakce, ale většina lidí, chtěla sama naši loutku utlouct k smrti. No, doufejme že najdeme opravdového vraha dřív, než nám zbourají policejní stanici. Než se ovšem pohneme dál, zbývá jen počkat. Dost pochybuju, že tenhle krok ujde bez povšimnutí. Lest na šelmu.
A tak jsem se vydal jednoho zapadlého podniku, abych trochu ulevil myšlenkám. A narovinu - alkohol v tomhle směru pomáhal docela dobře. A od té doby, co jsem přijel z Anglie to vlastně moje jediná metoda pro relaxaci.
Po pár panácích už jsem se začal slušně potácet a pomalu zapomínat svoji adresu. A nakonec to skončilo tak, že jsem usnul za jedním stolem. Ale hostinský mě znal a tak mě nechal přenést do jednoho z pokojů. Nebyl to zrovna vzor luxusu, ale lepší než chrápat přímo všem na očích.
Zdál se mi zvláštní sen, o dívce. Měla dlouhou vodorovnou jizvu na krku, jako by se jí někdo kdysi snažil podříznout hrdlo. Ale stála přede mnou živá a zdravá a navíc až neuvěřitelně krásná. Něco si pro sebe začala mumlat, nerozuměl jsem jí. Znělo to jako neustále opakovaná věta dokolečka. Přešel jsem k ní blíž.
"Co se děje? Chceš mi něco říct?" promluvil jsem k ní a lehce se dotknul jejího ramene. Zmlkla a probodla mě pohledem. Na sucho jsem polknul. Třebaže vypadala trochu jako bláznivka, její oči byly ostražité a vypadalo to jako by se mi dívala přímo do duše.
"Zachraň mě, zachraň mě, zachraň mě…" začala opakovat jako říkačku.
"Promiň, já nevím jak a od čeho vlastně," pokrčil jsem rameny.
"ZACHRAŇ MĚ!" Z jizvy jí začala vytékat karmínově rudá krev a všechno se do ní začalo ztrácet.

"Pane Jonesi! Inspektore! Vstávejte!" Uvědomoval jsem si, že se mnou někdo třepe a křičí mi do ucha. Ať přestane! Bolí mě hlava, žaludek mám v křečích… nechci teď vidět nic kromě vody a nějakého kýble.
"Vodu," zachroptěl jsem. Můj hlas zněl vážně uboze.
"Doneste někdo vodu," ozval se zase ten hlas. Po pár minutách mi někdo podstrčil pod nos sklenici. "Tady máte. Voda."
Vypil jsem jí celou a požádal si ještě o další. Než se mi podařilo vnímat okolí, ještě to trvalo nějakou chvíli. Ale nakonec jsem byl schopný skoro normálního života.
"Co se děje?" zeptal jsem se a prohlídnul jsem si přítomné. Bylo tady pár strážníku a detektiv "Krtek". Vždycky to byl on, kdo mě vytahoval z postele, kdykoliv jsem měl kocovinu.
"Našli jsme další oběť," oznámil mi. V tu chvíli jsem byl pozorný na sto procent. Teda skoro.
"Cože? Kde? Kdy? Chci ji vidět! Jak vypadá? Masakr, nebo ne? A co mince?!"
Detektiv Krtek se zašklebil. Něco mi tady nehrálo. Všichni vypadali… šťastně? Ne to ne, spíš byli uvolněnější, než kdykoliv předtím. Co tady nehraje?
"Víte, ona oběť není mrtvá," oznámil mi Krtek.
"Cože? Jak je to možné?"
"Vrah nestihl dokončit práci, vyrušil ho nějaký občan a on utekl a oběť nechal jejímu osudu."
Vykulil jsem oči a pusa mi spadla až na zem. Oběť byla na živu? Ale jak je to možné?
"Co se přesně stalo?"
Detektiv mi začal vyprávět: "Pan Doška se právě vracel z noční ,procházky´ a v jedné zapadlé uličce přesněji na rohu Václavské a Národní viděl nějakého muže jak drží onu dívku pod krkem-"
"Oběť byla jen nějaká holka? Nemusel to být on!" přerušil jsem detektivovo vyprávění a shrnutí události.
"Nepřerušujte mě, Inspektore," oznámil mi klidně Krtek, "dostaneme se ke všemu. Tak tedy, vrah držel dívku pod krkem a připravoval si nůž. Když se do toho vrhnul náš svědek, stačil dívku pořezat, ale nezabil ji. Slečna Elis Mandlová, pracuje jako prostitutka, devatenáct let. Opravdu překrásná."
"Fajn, a teď… to nemusel být sakra on! Mohl to být jakýkoliv chlap, třeba jen nezaplatila, co měla. Je to jen děvka proboha, to se stává pořád." Vytáčelo mě, že mě ruší v mé kocovině kvůli takové triviálnosti. Zapálil jsem si cigaretu a všechny sjel naštvaným pohledem.
"Pane Jonesi, ono totiž pochybuji, že pouhá děvka - jak vy říkáte - bude mít u sebe tolik peněz. Našli jsme u ní pět mincí o kterých si myslíme, že jí je dal sám vrah. Všechny byly v nejvyšší hodnotě. Ostatně můžeme se jí pak zeptat."
Zaměřil jsem… mince? Pět mincí, které jí dal údajný vrah? Možná přece jen… to není tak obyčejný případ. Možná je tohle přesně to, na co jsme čekali. Na co JÁ čekal. Byla to ona chyba, které se mě dopustit. Ta dívka je klíč, můj osobní klíč. Musel jsem jí vidět dřív, něž jí zpracuje někdo jiný.
"Zaveďte mě za ní. Hned," nařídil jsem.

Dívka ležela na nemocničním lůžku a spala. Když mě sem zavedli, měl jsem v plánu jí zbudit, děj se co děj. Ale něco mě zastavilo, kdykoliv jsem se jí zadíval do tváře připadala mi podivně povědomá, ačkoliv jsem si byl stoprocentně jistý, že jí neznám. A tak jsem se posadil na židli naproti její posteli a čekal.
Nejsem moc trpělivý, a tak jsem se po chvíli začal nudit a rozčilovat kvůli každé maličkosti. Když mi sestřička donesla kávu mrštil jsem s ní o zem.
"Nepotřebuju kávu! Chci mluvit s tou holkou! A to hned teď!" křičel jsem na ni. Sestřička se na mě vystrašeně dívala. "Zbuďte jí!"
"Pane, prosím uklidněte se, tady je nemocnice," začala konejšivým tónem. "Ta dívka musela zažít hrozný šok, nemůžeme jí jen tak vzbudit. Sama se časem probere, až bude připravená."
Opět jsem si sednul na židli a začal si sám pro sebe mumlat. Tohle všechno čekání je tak strašně otravné! Popravdě nechtěl jsem nic jiného, aby ta nějaká Elis otevřela oči a já ji mohl pořádně vyzpovídat. Nicméně sestra měla pravdu. Nutit nemocného, aby mluvil je k ničemu. Akorát se dovím ještě míň. A navíc mi pořád vrtala hlavou ta její tvář. Bylo mi jasné, že jsem ji nikdy předtím neviděl, ale přesto… Zvláštní pocit.
"Hmnchrm," vyšlo z pod nemocničního povlečení. Rychle jsem vstal a podíval se na postel, dívka na ní se začala převalovat a já se nadšeně díval na můj klíč k chycení vraha. Po chvíli začala pomalu otvírat oči. Když na mě pohlédla, zalapal jsem po dechu. Měla nádherné nebesky modré oči. Už tak byla krásná, špinavě blond vlasy a obličej jako porcelánová panenka, ale ty oči všechno dokonale zdůraznily. Viděl jsem před sebou anděla. Nepochybně byla velmi… žádaná.
"Kdo jste?" zeptala se mě. Její hlas rozechvíval mé srdce.
"Ehm, promiňte. Jsem Inspektor Arthur Jones. Mohl bych vám položit pár otázek?" Kupodivu jsem byl milý. Rozhodně víc, než bych byl na někoho jiného. Ale ona prostě… to by pochopil každý muž.
"Nemám nic, co bych vám mohla říct. Všecko, co tvrdil ten chlápek je pravda," odměřila. Náhlá změna jejího tónu mě zaskočila. A pak naštvala. Já se k ní choval víc než mile a ona mě takhle zesměšní? Taková drzost!
"Slečno, mohla byste mi věnovat chviličku svého času? Já tady totiž pracuju na případu několika vražd a jednom pokusu a neflákám se v posteli!" Odměřil jsem. Ta dívka na mě zlostně pohlédla. Uvažoval jsem jestli jí tu nevychovanost naučila ulice, nebo se tak už narodila. Možná je sirotek…
"Hele, milej pane Inspektore Kdovíčeho, já se neflákam. Právě se zotavuju. Někdo mě chtěl totiž zabít, ne jako vás, který se chodíte po hospodách a děláte ze sebe bůhvíco! Vám se nikdo nepokusil podřezat krk! A-"
Sice mě její slova neskutečně iritovala a já měl pořádný vztek, něco mě na tom zaujalo. A moje zvědavost byla větší, než zklidňování nějaké drzé holky.
"Říkala jste podřezat krk?"
"Hm, jo," Byla zaskočena změnou tématu, takže opustila ze svým peprných poznámek. "Ale nepodařilo se mu to. Pouze mě lehce říz pod uchem. A pěkně bouchnul do hlavy."
Něco mi na tom přišlo podivné a vlastně jsem ani nevěděl proč. Jako bych čekal, že se něco takové stane. Něco mi říkalo, že přede mnou leží to nejlepší vodítko, ale stejně jsem tápal. Začal jsem se procházet pro nemocničním pokoji a skoro nevnímal upřený pohled slečny Mandlové. Po chvilce jsem se zastavil.
"Ty mince!" Horlivě jsem se podíval na dívku. "Někomu jste říkala, že vám je dal vrah, ne?"
Elis Mandlová si odfrkla. "Jistě, to je pravda. 5 pencí, pravejch z Anglie. Neobyčejnej zákazník."
"A to vám nepřišlo ani trochu podezřelé?"
"Zaplatil a dobře. Taky měl anglickej přízvuk - zrovinka jako máte vy sám - takže mi to nepřišlo podivný. Lidi jako já si stejně nemůžou vybírat," pokrčila rameny. Pomyslel jsem si, že taková jako ona by si mohla vybírat. Divil bych se, kdyby nebyla oblíbená mezi muži hledající rychlé uspokojení. Ale možná se mýlím.
"Mohl bych je vidět?" optal jsem se po chvíli.
"Vzali si je strážníci," odměřila chladně. "Hledejte u nich… Jo a budu je chtít zpátky."
Usmál jsem se. Kdoví proč, pobavilo mě to.

Když jsem se slečny Mandlové ptal dál, odpovídala většinou nevychovaně a drze, nicméně se nezdálo, že by případ chtěla zdržovat. Popsala mi vraha, jakožto muže asi středního věku a postavy, upraveného s anglickým přízvukem a prošedivělými kotletami. Ale přímo do obličeje mu neviděla. Nicméně to byly hodně cenné informace, dokonce by se dalo říct - kolosální. Kolik chlápků chodí po Praze a mluví česky s anglickým přízvukem? Já osobně znal sotva tři. Pana Parkera a houmlesáka Todda a sebe. Todd by neměl dost peněz a celkově neodpovídá popisu. Pan Parker byl sice dost bohatý, ale do popisu slečny Mandlové se taky nehodil. A já jsem to taky nebyl. Měl bych vědět, jestli v noci masakruju něčí těla, ne? A tak vrahem musel být někdo o kom nemám ani potuchy. Takže… kdo?
Abych uchránil slečnu Mandlovou - a tudíž můj klíč - nechal jsem poslat dva strážníky aby jí hlídali. Možná se stane, že vrah bude chtít svou práci dokončit, takže je malé procento - ale je tam - že se tam objeví a já ho chytím. I když… to by asi bylo moc velké štěstí. Celé tři dny jsem navštěvoval slečnu Elis a nevynechal jedinou příležitost, abych se dozvěděl něco víc. Takže kdykoliv si na něco vzpomněla, musel jsem to vědět i když šlo o sebemenší detail. Celou tu dobu sice byla pořád drzá, ale všiml jsem si - pomalu se začala chovat přívětivěji. Nevím jestli tím, že jsme si začali zvykat jeden na druhého, nebo tím, že jí nic jiného ani nezbývalo. Ale litoval jsem strážníků, kteří jí dělali ochranku. Nedělal jsem si žádné iluze o tom, že je nechává na pokoji, bez svých hrubých narážek.
"Slečno Elis, podle doktorů, už jste prý zdravá a zítra máte být propuštěna," řekl jsem jí jednoho odpoledne.
"Mhm, jasné," přikývla, "vím o tom."
"Tady se ale vyskytuje problém," upozornil jsem ji. "Pokud půjdete jen tak nechráněna na ulici, vrah vás jistě dříve či později objeví. A my vás nechceme vystavit nebezpečí."
Vytřeštila oči. "A to mám jako bejt furt zavřená tady, jo?"
Zasmál jsem se. Protože tahle dívka vypadala jako anděl - a já si během posledních dnů všiml, že ani bystrý rozum jí nechybí - její styl mluvení ulice mi připadal zábavný. Nehodil se k ní. "Ne, nemocnice by to nejspíš nepovolila, ani pokud se jedná o zvláštní okolnosti," zakroutil jsem hlavou.
"Tak vidíte, milej Inspektore. Co chcete teda dělat?"
Na chvíli jsem se na ní beze slova zadíval. To, co jsem se jí chystal nabídnout, bylo nemorální, šokující. Ale taky jediná šance držet ji - můj klíč - v bezpečí a pod mým neustálým dohledem. A navzdory tomu, že jsem měl čistě pracovní úmysly, mě tato představa mírně vzrušovala.
"Mám návrh. Ale nevím jestli by se vám líbil." Dával jsem jí najevo, že má na výběr, ale i kdyby nesouhlasila, stejně bych jí odvedl násilím. "Mohla by jste bydlet u mě."
Na chvíli se jí zúžili zorničky a hledala v mé tváři nějaké vedlejší úmysly. Naštěstí nenašla nic.
"Tak dobře," souhlasila. Možná trochu rychle, než by se dalo u dívky očekávat, ale vzhledem k její profesi, jsem to mohl tušit. Zrovna jako to, že jí jde nejspíš o střechu nad hlavou a nějaký vrah jí vůbec nezajímá.
Odkašlal jsem si. "A taky, bohužel, nebudete moct pokračovat ve své, ehm,… práci."
"A jak mám jako vydělávat, milej pane Inspektor?"
"Postarám se o to, aby jste hlady netrpěla," nabídl jsem se okamžitě. Nemohl jsem jí přece nechat jen tak běhat po ulicích a rozdávat se všemožným pánům. Tady jde o případ masového vraha.
"Víte, že jste jeden z mála anglánů, co vidím? Po tom vrahovi vlastně nějakej pátej," obrátila najednou téma. "Je vás tu málo. Němců těch je tu dost, to jo. Ty potkáte snad všude v každý možný krčmě. Ale anglán? To je něco jinýho. Jste mnohem zajímavější."
"Ehm, ano. Děkuji," přitakal jsem. Kdoví proč se mě její kompliment dotkl a příjemně zahřál u srdce.

Hned druhý den ráno se ke mně nastěhovala nová spolubydlící. Slečna Elis neměla mnoho osobního majetku. Stačil jí jeden kufr na to, aby do něj naskládala všechny své věci. Mohlo to být zapříčiněno tím, že vlastně neměla vlastní bydlení. Popravdě celá tahle scéna mi přišla podivná. Ale pořád lepší, než aby jí nechal někde volně pobíhat. Stačí mi jeden člověk na útěku, kterého musím chytit. A pokud chci uspět, musím zlepšit své detektivní schopnosti a dát do toho mnohem víc, než předtím. Už jsem nechal prověřit všechny anglické návštěvníky města a přistěhovalce. Nicméně to bylo k ničemu. Málokdo odpovídal popisu slečny Elis a když už, tak neměl dost peněz, aby mohl rozhazovat pence po obětích. Jakkoliv jsem si počínal, přišlo to vniveč. A docela mě to štvalo.
"Je to tu velký," prohodila Elis Mandlová a potěšeně si sedla na moji pohovku.
"Ukážu vám pokoj," nabídl jsem se. Její zablácené boty dělaly na mém jediném perském koberci šmouhy. A mě pomalu nabíhala žíla na spánku.
"To je dobrý, já si posedím," odměřila povýšeně a boty si položila na stůl.
"To není dobré!" oponoval jsem se zvýšeným hlasem. Pohlédla na mě se zdviženým obočím. Vydechnul jsem. "Vaše boty jsou - s prominutím - špinavé. Mohla by jste být tak hodná a přestat mi špinit koberec a stůl?"
"A vy jste - s prominutím - snobský blbec," vítězoslavně se usmála.
Začal jsem dostávat tik. Popravdě mě víc než zablácené boty štvala ta její provokativní povaha a drzé poznámky.
"Vypadněte! Hned!" zařval jsem přes celý dům.
Nejdřív byla zticha a trochu v šoku - tak moc jsem na ní ještě nezařval - ale pak přimhouřila oči a ústa se jí zkřivila do pobaveného úšklebku.
"Dobrá, tak já půjdu. Nebudu nikde, kde nejsem vítána," pokrčila rameny a líně se zvedla s pohovky. Došla až ke dveřím a pak se tváří otočila ke mně. Srdce mi v tu ránu uvízlo v hrdle. Na sucho jsem polknul. Její tvář byla tak kajícná a nevinná, jak jen to šlo. Připomínala mi tu dívku, která ležela na nemocniční posteli, a spala hlubokým spánkem. Ne… teď byla ještě krásnější. Nezáleželo na tom, co by provedla, takovému obličeji bych odpustil všechno na světě.
"Počkejte," zašeptal jsem. "Omlouvám se, nechtěl jsem po vás tak vyjet."
Usmála se. Ale ne tím sebestředným a drzým způsobem, ale doopravdy upřímně. "Tak dobře, pane. Doprovodíte mě, prosím, do mého pokoje?"
Taky jsem se pousmál. Možná to přece jen nebude pouhá nevychovaná prostitutka s pěknou tvářičkou…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama