A Servant of the Diablo 2/2

8. dubna 2011 v 19:59 | AngelD |  Jednorázovky
A pokračující část...


Je fakt, že žít s ženskou pod jednou střechou není žádný med. Vadí jím prádlo pohozené po posteli - i když se v žádném případě nejedná o jejich pokoj - neumyté nádobí a podobné věci.
Neplatí to ovšem o Elis Mandlové. Znal jsem mnoho nepořádníků, ale nikoho jako ona. Zablácený koberec jsem musel nechat vyčistit u odborníků, hospodyně si stěžovala na mnohonásobně více práce - chtěla tedy dostat přidáno. Byly s ní jen problémy.
Ale slečně Elis hrál neustále na tváři drzý usměv a chovala se pořád bezstarostně. A já měl čím dál horší náladu. Nalezli jsme novou oběť. Nějakou holku, popravdě byla velice podobná Elis a skončila opravdu špatně. Policisté celý den po Praze hledali končetiny, jelikož se na místě činu našel pouze trup s hlavou a znak z mincí - tentokrát to bylo šest mincí. Podle mě znázorňovaly číslo 666. A taky poprvé přímý vzkaz pro mě. Stalo na něm:

"Nezahrávejte si s peklem, pane Inspektore, nebo pohltí i Vás…"

Nechtěl jsem Elis vystrašit, takže jsem jí o tom moc neřekl. Ale před novinami se to už ututlat nedalo, "Pražský masový vrah nebyl polapen. Ten kdo sedí za mřížemi není viníkem!" hlásaly články ve všech novinách. Byli jsme tedy donucení našeho obětního beránka pustit a začít znovu.
Už zase - žádné vodítko. O Angličanovi, který by mohl být vrahem, ani stopy a mince mi dohromady tvořili jen různé znaky smrti a satana. Co bych měl teď dělat? Napadalo mě spoustu možností, ale bohužel ani jedna z nich nebyla reálně možná. V podstatě jsem si jen kopal vlastní hrob.
"Pane Arthure, prosím, mohl by jste si zklidnit svou schovanku?" vyrušila mě z mého přemýšlení hospodyně.
Vzdychnul jsem. "Co zase provedla?"
"Zničila Vaše závěsy," opatrně houkla.
"Ty ze sedmnáctého století?" Patřily ještě mému prapradědovi a já na ně byl docela pyšný. Byly jedna z mála věcí, které jsem si dovezl z Anglie a připomínaly mi domov.
"… Ano."
Vstal jsem ze židle a rychle si to kráčel k pokoji Elis Mandlové. Ani jsem nezaklepal a rozzuřený jí vtrhnul do pokoje. Právě se česala před zrcadlem.
"Pane Jonesi… správný gentleman klepe, než vstoupí dámě do pokoje," prohodila se svým typickým ironickým úšklebkem. Měl jsem toho akorát dost.
"Dámě ano, ale to vy nejste, Elis," zchladil jsem jí. "Opět jste mi zničila majetek. Po kolikáté už to je? Myslíte si, že když jste jeden z hlavních svědků mého případu, tak si můžete dělat, co se vám zlíbí? To ani náhodou! Od teď začnete pracovat, aby jste věděla jaké to je!"
"Ale já-" začala protestoval, ale já jí nedal šanci.
"Žádné ale, nezajímají mě vaše výmluvy. A nemyslete si, že můžete jen tak odejít, už tak mi dlužíte za čištění perského koberce, za větší platbu hospodyni a teď i za závěsy. Nemůžete si vybírat."
"Fajn," odkývla. "Jak chcete, pane Jonesi."
Překvapilo mě jak rychle souhlasila. A pak ke mně přistoupila. Byla to vzdálenost sotva na pět centimetrů a smutně se na mě usmála. Nechápal jsem, co se děje.
"Co to znamená?"
Ale už neřekla nic. Ucítil jsem její rty na mých a začala mě líbat. Byl jsem v šoku, ale nemohl jsem přestat. Její rty byly měkké a poddajné. Cítil jsem horko a začal jí líbat ještě naléhavěji. A pak jsem jí od sebe odtrhnul. Došlo mi, co tímhle myslí.
"Tohle ne. Nechci, aby jste se mnou vyspala kvůli vděčnosti," osopil jsem se.
"Ale tohle je moje práce!" křikla na mě. její oči začínaly být skleněné, ale statečně zadržovala slzy. "Je to jediný, co umím. Nikdy v životě jsem nepracovala, jako normální žena! Neumím to. Nejsem hodná panenka, co by si jí každej přál. Na ulici bejt milá znamená umřít hlady. Vy si to ani nedokážete představit…."
V té chvíli jí slzy přemohly a ona se ke mně otočila zády. Teď rozhodně nevypadala, jako nezkrotná děvka. Bylo mi jí vážně líto. A aniž bych to postřehl, objal jsem jí pažemi a tiše jí konejšil. Byla to velice intimní chvilka, rozhodně víc, než je v pracovním styku normální. Objímal jsem tu holku a cítil jsem se divně. Ale naštěstí se po chvíli uklidnila. Vyvlekla se mi z objetí a já pocítil silnou nechuť jí pustit.
"Vážně nemám rád ženy, co si takhle zahrávají," podotknul jsem lehce škádlivě.
"Však já vím, že mě nemáte rád, pane Jonesi," hravě se usmála.
"To jste řekla vy," mrknul jsem na ni a odešel z pokoje.


Od poslední vraždy vyšetřování příliš nepokročilo. Měl jsem dojem, že stojím na slepém bodě. Že informace slečny Elis jsou nesprávné a já se nemám čeho chytit. Již stokrát jsem se jí vyptával na muže, který jí napadl. Ale nic nového mi neřekla. Co je tohle proboha za chlápka? A proč své oběti zabíjí jinde a pak je odnese na malostranské náměstí? K tomu, aby je nenápadně převezl musí mít kočár. Určitě je bohatší než většina obyvatelstva. Muž se stejným Anglickým přízvukem, hm… V tu chvíli mě něco napadlo. Zašel jsem za hospodyní aby zavolala Elis - poslední dobou se chovala opravdu zvláštně. Nedělala nepořádek, chovala se opravdu jako dáma a snažila se pomáhat hospodyni - která to víceméně urputně odmítala. A chovala se chladně. Přímo ledově - zvláště vůči mě samotnému. Docela mě to rozčilovalo. Copak je nějaká aristokratka?
Po pár minutách Elis Mandlová přišla do salónku.
"Slečno Elis," zvolal jsem.
"Volal jste mě?" odpověděla mi. "Co si přejete, pane Jonesi?"
"Mám takovou malou otázku. Ale prosím nevylekejte se, když se zeptám," nervózně jsem se usmál a pokynul jí ať si sedne do jednoho z čalouněných křesel.
"No?" pobídla mě.
"Říkal jsem si… kdyby jste byla vrah, proč by jste rituálně zabíjela normální lidi a nechávala je na Malé straně?" Podíval jsem se po Elis, jestli jí to příliš nerozrušilo. Nezdálo se, sice přimhouřila oči, vědíc o co mi jde. Pak se nadechla a začala.
"Pokud bych myslela jako vrah… tak asi proto abych donesla oběť židům. Brala bych to jako rituál ve stylu Torah, který by ze mě před bohem udělal osvícence, nebo něco v tom smyslu."
Její odpověď mě překvapila. Zvláště pro to, že mě tato teorie ani nenapadla a přesto byla jednoduchá a vysvětlovala spoustu věcí u kterých jsem tápal. Ale, že s tím přišla zrovna prostitutka z ulice, nikdy by mě nenapadlo, že by slečna Elis mohla mít takové dedukční schopnosti. Dokonce věděla i o židovských zvycích, což mi připadalo, zvláštní… než mě něco napadlo.
"Slečno Elis… vy jste židovka?"
Opět přimhouřila oči a povzdychla si.
"Babička jí byla. Když jsem byla malá vyprávěla mi příběhy. Jinak nemám moc židy ráda, nejsou to příliš dobří zákazníci," pokrčila rameny. "Můžu teď odejít?"
Nechal jsem ji jít a sám se utápěl v myšlenkách. Bylo zvláštní o tom přemýšlet z téhle stránky. Ale… dávalo to smysl. Mohla mít pravdu. Žid, žijící v Anglii, přijede, aby udělal jakýsi rituál osvícení a odjede domů? Pro někoho možná zbytečná námaha a nepochopitelná surovost, pro mě naprosto běžná záležitost. Mysl vraha je pro každého tak trochu záhadou.

Své nové poznatky jsem zapsal do deníku. Navštívil jsem i rabína a poptal se ho na různé rituály, nebo sekty. Neřekl mi nic zvláštního, jen neustále mluvil o velebném pánu a Torah. Než jsem se nadál, málem ze mě udělal žida. Nic proti nim, ale já nebyl ani dobrý zastánce anglosaské církve… Ostatně tenhle rabín nebyl zrovna zdárný příklad dobrého zdroje informací. A tak jsem ho požádal, aby mi zpřístupnil knihovnu v klášteře. Po delším přemlouvání, mi vyhověl.
Svazky knih, které jakoby čekali až si je nějaký historik přečte, mě zastrašovaly. Navíc spoustu z nich bylo v hebrejštině, takže jsem jim nerozuměl. Rabín mi zavolal jednoho učně a ten mi text zkomoleně překládal. Ale knih bylo příliš mnoho. A většina z nich nebyla žádným přínosem. Po pár hodinách jsem si začal připadat jako polní králík v cihlovém domě. Nikdy jsem moc nečetl ani se nezajímal o náboženské a historické písemnosti a teď jsem toho měl plnou hlavu. Nic příjemného, řeknu. A navíc jsem začínal být více než netrpělivý. A odnášel to nejen nábytek ale častokrát i učeň Matěj. Po miliontém třísknutí s jednou velmi vzácnou knihou mě nabručený rabín vyzval k odchodu. Což mě naštvalo ještě víc a seřval jsem i jeho, že maří důležité vyšetřovaní a prásknul s nejbližší ebenovou židlí. Tyhle duchařské a přespříliš morální lidi fakt nesnáším.
Když jsem pozdě večer přišel domů, Elis byla v salónku a četla si. Nečekal jsem něco takového. Smýšlel jsem o ní jako o skoro negramotné prostitutce, co nenapočítá ani do pěti. Kniha, kterou četla, mě zaujala. Jmenovala se Charedim a já si vzpomněl, že u toho rabína v knihovně o tom četl. Nejkonzervativnější směr židovství. Potichu jsem si sedl do protějšího křesla a sledoval Elis. Na její tváři se nejevila žádná známka, že by si všimla mojí přítomnosti. Moje prchlivá povaha nedokázala dlouho bezcílně sedět a nezeptat se. Takže jsem asi po pěti minutách prolomil hrobové ticho, občas přerušené pouze šustěním stránek knihy při otáčení listů a odkapáváním kapek na podlahu z mého mokrého kabátu.
"Děje se něco?" podívala se na mě Elis pronikavým pohledem.
"Nic, jen jsem nevěděl, že ráda čtete," snažil jsem se odlehčit atmosféru.
"Ráda? To možná jo. Ale nikdy na to nemám čas a ani nemám na to kupovat si knihy. Tuhle mi kdysi dala babička," pokrčila rameny.
"Je zajímavá?"
"Jasně. Jestli chcete, můžu vám z ní něco přečíst," pousmála se a otočila o pár stránek dozadu. Nejspíš mi chtěla vybrat nějakou zajímavější část. Naklonil jsem se, celý zaujatý. Tahle scénka ve mně vzbuzovala zvláštní pocity. V prochladlé místnosti bylo najedou horko a temné poblikávání lamp navazovalo až erotickou atmosféru. Rty slečny Elis Mandlové - tak jemné a plné - přímo vybízely k políbení. A ta její bledá pokožka… na sucho jsem polknul. Elis se na mě podívala a pousmála se.
"Děje se něco, pane… Arthure?" Způsob, jakým vyslovila mé jméno, ve mně ještě mnohonásobně vyvolal touhu vzít si tuhle božskou bytost.
"Elis já-" začal jsem, ale přerušilo mě otravné volaní z ulice.
"Inspektore! Inspektore Jonesi!" bylo slyšet jak se někdo ani nesnažil zaklepat a bez pozvání vtrhl do mého domu. Narovnal jsem se a vzdychl. Taková skvělá chvilka a nějaký hlupák ji přeruší. Ať to byl kdokoliv, zrovna teď mu nejspíš jednu vrazím. Narušitel doběhl do salónku celý udýchaný, ale vděčný že mě našel. Sjel jsem ho pohrdavým pohledem. Pouze obyčejný strážník.
"Konečně jsem vás našel, pane," vydal ze sebe udýchaně.
"Ano, vidím," poznamenal jsem. "A co je vaším důvodem pro tuhle neočekávanou a pozdní návštěvu?"
"Našlo se další tělo, pane. Asi před dvaceti minutami."
Moje oční zorničky se rozšířili. Další mrtvý. Chtě-nechtě jsem musel uznat, že tohle mělo přednost před radovánkami se slečnou Elis. Urychleně jsem se sebral a vidinu skvělého večera nechal za sebou. Po cestě jsem se vyptával strážníka na další informace, ale bohužel, on sám nic moc nevěděl. Jeho hlavním úkolem bylo pro mě dojít a tak mi mohl říct, že se jednalo muže, zhruba stejně starého jako já sám a podle všeho to byl policista.
Když jsem k místu činu došel, opět se tam nacházelo až příliš zbytečných lidí. Ale já si jich snažil nevšímat a prošel jsem až k mrtvole. Detektiv "Krtek" už tam byl a řídil strážníky kolem sebe.
"Pane Inspektore," zvolal, když mě uviděl. "Tohle je strašné. Bylo to jen dítě… Ten kdo to udělal musí být zrůda."
Nakrčil jsem obočí, neříkal mi tehdy ten strážník, že jde o dospělého muže? Podíval jsem se tedy na tělo, které zrovna prohlížel doktor. Skutečně to byl malý chlapec, kolem šesti let. Ležel tam nahý, na hrudi měl nožem vyrytý pentagram a krk mu objímal těžký kovový obojek. Na rukou a nohách mu chyběli prostředníčky a koutky rtů měl rozseknuté. Všude po těle byly vidět drobné ranky a kousance, jako by na něj někdo vypustil krysy.
"Ach můj bože," vydechl jsem jenom. Byl jsem zvyklý na ledascos, ale tohle bylo tak nechutné, až se mi z toho zvedal žaludek.
"Máte pravdu, tohle je hnus. U takhle malýho děcka ani nemůžu udělat pitvu," ozval se policejní patolog.
"Ví se, kdo to je?" zeptal jsem se.
"Syn toho druhýho," odpověděl a mávl rukou někam dozadu.
"Druhého?" nechápal jsem.
"Sou tu dvě oběti, pán Inspektor. To vám nikdo neřek?" pozdvihl obočí doktor. Zakroutil jsem hlavou. Patolog pokrčil rameny a odvedl mě k druhému tělu. Tedy, spíše jen k hlavě. Byla položena na primitivním obětním oltáři a před ní byl krví naškrábaný vzkaz.

"Dvě ženy: mladá a stará, čistá a špinavá. Dva muži odděleni deseti lety, nůž v srdci a krvavá oprátka. Znak na dítěti a hlava otce - nepřítele."

Pořádně jsem nerozuměl, co přesně text znamená, ale zcela jisté bylo, že se týká všech obětí vraha. Vyděsila mě skutečnost, že někdo vraždí až s takovým důmyslem. Někdo, kdo má nejspíš něco společného s židovstvím a satanem.
Ale pořád mi nic neukazovala na vraha.
"Pane Inspektore?" ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a spatřil nějakého ustrašeného strážníka. Rychle jsem ho vyzval, ať mi poví, co ho pálí na jazyku.
"Něco jsme našli," řekl téměř neslyšně.
Moje zorničky se neuvěřitelně rozšířily. "Cože?"
"Jsou to vlasy, pane…"

Když jsem druhý den večer vracel domů, byl jsem neuvěřitelně unavený. Celou noc jsem probděl nad knihami a důkazy. Nebyl jsem si ničím jistý. Všechno s směřovalo k tomu k samým bláznivým a ještě bláznivějším okolnostem. Potřeboval jsem spánek, všechno si to hezky srovnat v hlavě. Jinak by mi doopravdy hrozila schizofrenie.
V domě byl opět podivný klid. Už z jistým pocitem dejavu jsem se vydal k salónku. Skutečně tam opět seděla Elis s tou samou knížkou jako včera. Možná že na mě čekala.
Tak jsem si opět sednul tiše do křesla, abych jí nerušil a pozoroval jí. Zjevem pro mě byla prostě anděl. Dokonce se mi zdálo, že její tělo vyzařovalo jemné fosforeskující světlo. Padlý anděl.
"Už chcete přečíst ten kousek z knihy, pane Arthure?" ozval se její jemný hlas zpoza knihy. Omámeně jsem přikývnul.
"Takže, kde to máme? Á… tady je to," pousmála se a pohledla na mě svýma nebesky modrýma očima. Na sucho jsem polknul.
"Sluha Ďáblův. Jedná se o nečistý obřad sluhů pekelných. Jeho dokončení slibuje velkou moc a nesmrtelnost. Avšak obřad je natolik hrůzný, že se o něj pokusit mohou pouze duše posednuté satanem a čarodějnice. Každý kdo by smýšlel o tomto obřadu v dobré víře, by měl býti očištěn ohněm nebeským a jeho popel rozprášen ve vodě tekoucí … Neskutečnou brutalitu rituálu dokazuje i výňatek s knihy pekelné…
,Dvě ženy: mladá a stará, čistá a špinavá. Dva muži odděleni deseti lety, nůž v srdci a krvavá oprátka. Znak na dítěti a hlava otce - nepřítele´."
Zíral jsem na Elis s otevřenými ústy. Můj obraz dokonalé bytosti se začal rozpadat… Nevěděl jsem, co říct, co udělat. Ale i tak jsem se nedokázal ovládat, když ke mně přišla, naklonila se a vášnivě mě políbila.
"Elis…"
"Pusť to z hlavy. Teď jsem tu jen my dva," nařídila mi a její hlas zněl tak něžně. Poddal jsem se jejímu vábení a přitiskl si jí sobě blíž. Věděl jsem, že bych neměl. Věděl jsem, že osoba, která stojí přede mnou je nebezpečná… ale přesto. Nemohl jsem přestat. Rukou jsem jí sjel po vlasech, po jejích nádherných dlouhých hebkých vlasech, a přiblížil jsem své rty k jejím. Jemně jsem jazykem objel konturu jejich rtů a pak lehce skousl její spodní ret zuby. Donutil jsem jí tak potichu vzdychnout. Chtěl jsem si ještě chvíli hrát, ale Elis byla nedočkavá a vášnivě mě políbila. Pootevřenými rty mi vnikla do úst a pobízela mě ke spolupráci. Dlouho na to čekat nemusela. Naše jazyky se proplétaly a nutily se navzájem nepřestat. Byl to boj o nadvládu, ale ani jeden z nás nemohl prohrát. Když nám začal docházet vzduch oba jsme se od sebe navzájem odtrhli. Díval jsem se do jejích andělsky modrých očí zastřených touhou. Pousmála se a znovu se ke mě naklonila a sedla si mi na klín. Čekal jsem další dlouhý hladový polibek, ale místo toho mi začala laskat a dráždit šíji. Její ruka pomalu sjížděla po mé hrudi. Teď jsem musel slastně vydechnout já. Opravdu byla šikovná, dokonce víc než to. Její dotyky mě rozpalovaly a já cítil naléhavou potřebu zmocnit se jejího těla.
Pomalu jsem jí začal zbavovat šatů, zatímco ona mě neustále hladila a líbala. Všechno jsem si pomalu vychutnával. Nechtěl jsem nic uspěchat a přijít tak o její dráždivou péči. Chtěl jsem vidět její zčervenalé líčka a skleněné oči. Fascinovala mě její bledá pokožka a dokonale vytvarovaná postava. Všimnul jsem si dlouhé jizvy přes její ňadra a lehce po ní přejel rukou. Nejspíš od spáleniny. Nebral jsem to jako nějakou vadu. Naopak, doplňovalo jí to. Celou jizvu jsem místě po místu zahrnul polibky. Elis mi mezitím stihla sundat šaty. Pohladil jsem jí po stehně a usmál se. Celý ten čas jsem věděl, že jí chci a jen si to nechával na lepší chvíli. Doufal jsem, že se jednou vezmeme a budeme mít hromadu dětí. Nezdařilo se tak a ani jsem nevěděl, jestli je tohle zrovna ta chvíle. Ale bylo mi to jedno. Bylo snad někdy něco víc vyrušujícího, než milovat se se svým úhlavním nepřítelem?

Bylo to dokonalé, ona byla dokonalá. Cítil jsem se dobře a tahle magická chvíle ve mně něco zvláštního zanechala. Ale stejně jsem musel udělat, co bylo mou povinností: zatknout slečnu Elis Mandlovou za brutální zločiny, kterých se dopustila.
"Proč jsi to udělala?" zeptal jsem se přímo. Byli jsme oba ještě nazí, v mé ložnici na posteli - neptejte se jak jsem se tam dostali.
"Tohle?... Nebo tamto?" usmála se a v očích jsem jí našel podivnou jiskru.
"Vdova, student, muž středního věku, prostitutka, dítě a-"
"Hlava nepřítele," doplnila mě. "Celkem šest naprosto otřesných vražd. Něco takového?"
Divil jsem se její chladnému a lhostejnému tónu. Zabila tolik lidí, dokonce i děcko a mluví o nich jako by se nic nestalo? Jako by to byly pouhé otravné mouchy? Copak je skutečně démon?
"Něco takového," přitakal jsem se zúženýma očima. "Proč?"
Znovu se pousmála, tentokrát výsměšně. "Vy to stále nechápete, že pane Inspektore? Copak jsem svůj důvod neuvedla už před chvíli? Satanský rituál."
"Nemyslím si, že by jsi to udělala jen kvůli moci a nesmrtelnosti. Nejsi taková," odporoval jsem jí.
"To už mě tak dobře znáte?" Její vykání mě deprimovalo. Skutečně jsem si pouze namlouval, že jsem pro ní důležitý?
"Nevím, jen… připadá mi to podivné. Proč by jste to dělala?" Schválně jsem přešel k vykaní, ale Elis to evidentně nezaujalo. Nebo si možná ani nevšimla.
"Jsem děvka. Každá taková ženská by si přála mít moc," pokrčila rameny.
"Samozřejmě," nelíbilo se mi, že se označovala za "děvku", přestože to byla svým způsobem pravda. "Ale kdo je ten, který vám pomáhá? Finančně i při vraždách?"
Její zorničky se rozšířily. "Velice chytrý, že pane Inspektore? Až příliš. Ale to je taky důvod proč jsem vás chtěla poznat," pousmála se.
"Na místě činu se našli blonďaté vlasy, ale nebyly vaše," prozradil jsem jí policejní tajemství. Ale teď už to bylo jedno. Elis sykla a pro sebe si tiše zanadávala.
"Ten kdo mi pomáhal… byl můj bratr."
"Tvůj… bratr?" nechápal jsem spojitosti. Pokud byl Elisinin bratr takový boháč, proč ona byla prostitutka?
"Jistěže. Patří k jedné z nejvýznamnějších rumunských rodin. Přiženil se ještě předtím, než jste naši rodinu odsoudili k záhubě."
"Odsoudili? My?" nechápal jsem.
"Stále vám to nedochází?" zakroutila hlavou. "Vy policisté… zabili jste mého otce, mou matku a hlavně… mou milovanou sestřičku. Mé dvojče. A jenom kvůli tomu, že matka byla z poloviny židovka."
Oči jsem měl rozšířené a brada mi klesla snad o dvě patra níž. Kdo je ta dívka, co stojí přede mnou? Vypadala jako anděl, v očích měla slzy a člověk by jí v tu chvíli odpustil snad všechno na světě. Ale stejně byla brutální vrah.
"To je důvod?" zeptal jsem se pomalu.
"Ne tak úplně… Ďáblův sluha je jen začátek. Navazuje na jiný rituál. Potřebuju ještě jednu duši. Poslední. Abych mohla vrátit sestře život."
"A vy věříte, že se tak stane? Že existuje peklo?" Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Chápal jsem, že chtěla zpátky někoho drahého, ale zabít kvůli tomu tolik lidí?
"Už jsem se ocitla u deváté brány, pane Inspektore," pousmála se smutně. "Budu jí muset projít."
S těmi to slovy, ani nevím odkud, vytáhla nůž. Rychle jsem vyskočil z postele a začal kolem ní kroužit. Chtěl jsem jí nůž vytrhnout z rukou a spoutat ji, ale byla rychlejší. Jedním neočekávaným chvatem mi zabodla nůž přímo do břicha. Skulil jsem se na zem a začal plivat krev. Nezabilo mě to, ale ochromilo. Rozhodně mi bylo jasné, že bez lékařské pomoci vykrvácím.
"El-Elis…" přemáhal jsem se, abych jí oslovil. Bolest byla neskutečná. Zdálo se mi, že s krví odtékají i střeva a žaludek. V Elisiných očích jsem postřehl jakýsi podivný odraz. Vyzařovala z ní temná energie, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Bolestně zasténal. Skončil jsem, jako hlupák zastíněný pocitem lásky. Zabit rukou svého největšího nepřítele a nejbližší osoby zároveň. Jaká pěkná ironie na závěr.
"Já vím," řekla, "taky tě miluju."
A s těmi to slovy mi podřezala hrdlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 3. května 2011 v 17:31 | Reagovat

Pěkný, pěkný. Šikulka děvče.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama