Stupid Arrogance 1. díl

3. srpna 2011 v 20:00 | AngelD |  Stupid Arrogance
Tak vám přináším další díl, snad se bude líbít :)


1.Část: Děsivý trest a nečekaná nabídka od Wessona! Přijmout, nebo utéct?


"Ahoj Lily," pozdravil jsem svou blonďatou kamarádku z dětství, se kterou sdílím lavici (Nemusím říkat, že to byl ode mě pěkně blbej nápad…), ale ona mě nevnímala.
"Lily!" zkusil jsem to znovu. Bezvýsledně. Žádná odezva. Vydal jsem se tedy očima po trajektorii jejího zasněného pohledu. Samozřejmě. Byl to Mike, kvůli kterému byla jako v transu. To mě mohlo napadnout. Povzdych jsem si a přemýšlel jak jí z toho vytáhnout.
"Lilýýý! Budíčééék!" Zařval jsem jí přímo do ucha. Vzpamatovala se. Ale byl div, že nespadla ze židle. Třída se smála a Lily začala rudnout. Tak, tak zakoktala ubohé "Ahoj". Dobře, nechtěl jsem jí tak ztrapnit, ale mohla si za to sama, neměla mě ignorovat. Její chyba.
Sotva jsem se posadil do lavice a uložil si knihy, vletěl do třídy učitel a hodina angličtiny začala. Byla to nuda - ostatně jako vždy - a tak jsem se ani nenamáhal dávat pozor.
Díval jsem se z okna a sledoval vítr, jak si hraje s korunami stromů a červené listy opadávají na zem. Jak jedné roztomilé holce ulít šálek a ona za ním splašeně běhá.
"Jordane!" rozkřikl se učitel přes celou třídu. "ODOPVĚZ NA OTÁZKU!"
Leknutím jsem nadskočil. Díval jsem, se do očí učiteli a nechápal jsem. Nadějně jsem vzhlédl směrem k Lily. Nevypadala, že má v plánu mi pomoct. To se dalo čekat. Jí zřejmě nikdy nic nebude říkat pravidlo: "V nouzi poznáš přítele." Ona prostě bude neustále sebestředná, zaměřená jenom na Wessona. To pitomý pravidlo musel vážně vymýšlet leda nějaký blázen. Ksakru!
"Ehn," zkusil jsem zdráhavě. "Jakže zněla otázka, pane?"
Hned po tom, co jsem to vyslovil, jsem začal litovat. Učitel nejdřív rudnul a pak zbělal jako rozžhavený drát. Došlo mi, že tentokrát se z toho nevysekám.
"TY SE PTÁŠ?" Učitel přímo pěnil a prskal všude kolem. Měl jsem dojem, že by nebylo na škodu pořídit si proti tomu deštník. "UŽ TOHO MÁM DOST, JORDANE! TY TVOJE VĚČNĚ ŠPATNÉ ZNÁMKY A NEDÁVÁŠ ANI POZOR! UŽ TI TO NEBUDU TOLEROVAT, SLYŠÍŠ?! JSI PO ŠKOLE! DVA MĚSÍCE!!!"
Třída byla absolutně potichu a všichni vyjeveně těkali očima mezi mnou a učitelem. On sám začal zhluboka dýchat (nejspíš prováděl nějaký dechový cvičení) a já doufal, že když od teď budu sekat dobrotu a dávat pozor, přinejmenším si zkrátím trest na polovinu. Můj plán byl bezchybný. Teda až na jeden malý detail. Zapomněl jsem na Mikea.
"Vidíš, takhle to dopadá s odpadem jako ty!" chladně poznamenal Wesson. Zrudnul jsem vzteky a měl jsem sto chutí dojít za ním a tu jeho nafrnčenou tvářičku pěkně zmalovat, tak aby ho vlastní máma nepoznala. Jenže "pan Včelka" (to jako učitel) mě předběhl. Nebyl v nejlepší náladě a Mike to přehnal. Už mu ani nepomohla věčná protekce od učitelů.
"Mikeu, TY BUDEŠ PO ŠKOLE S NÍM!" rozkřičel se znovu. Wesson zbledl (i když byl on sám tak bledý, že rozdíl byl sotva patrný), s tím vážně nepočítal, že by zrovna on slavný pan Nemámanichybičku, dostal školní trest. Kdybych mohl, smál bych se na celé kolo.
Ale pak mi to došlo. Celé dva měsíce budu muset trávit s ním a zezelenal jsem.


Nervózně jsem čekal před třídou, protože ani učitel, ani Wesson ještě nedorazili. Vlastně jsem nevěděl proč mi, trávit s Mikem tolik času, vadí. Dobře, měl plno blbejch keců a neustále mě něčím štval, ale když si ho nebudu všímat, nemělo by to být tak hrozný, ne? Jenže nevšímat si Wessona, to je celkem těžká práce. Vždycky přesně věděl čím mě rozhodit. Ale já to budu muset přetrpět. Jasně, zvládnu to.
V tu chvíli se začaly přibližovat dvě osoby. Poznal jsem v nich "pana Včelku" a Mikea. O něčem se hádali.
"Ne, Mikeu, co jsem řekl, platí. Nebudu dělat výjimky."
"Ale, pane, já za to doopravdy nemůžu!"
"Promiň, to nejde. Musíš si odpykat svůj trest stejně jako - á Chrisi! Je hezké vidět, že můj trest nebude zbytečný. Jsi tu včas! To je snad poprvé!"
Mlčky jsme vešli do třídy a s Wessonem jsme si sedli co nejdál od sebe.
"Toto jsou vaše testy. Neodejdete dřív dokut je nebudete mít hotové," prohlásil učitel. Dobře, takže budu muset nějak získat Mikeovy výsledky a pak je opsat.
"Á testy jsou zcela jiné, takže opisování výsledků vám bude k ničemu," učitel výrazně pohlédl na mě a já nasadil ten nejnevinnější výraz, jaký jsem dovedl. Ale uvnitř sebe jsem umíral. Moje jediná naděje byla v háji. Takhle se z té zatracené školy nikdy nedostanu! "A ještě mimochodem. Oba můžete odejít, až budete mít OBA správně vyřešené testy."
"CO? To nemyslíte vážně, pane! S tímhle tupcem se tu můžu rovnou přestěhovat!" vyhrkl Wesson rychle. I když mě urazil, plně jsem s ním souhlasil.
"Naopak, Mikeu. Je to výborná metoda. Povede vás ke vzájemné spolupráci a možná se něco dostane i do té zabedněné hlavy jménem Chris," opravil ho spokojeně "pan Včelka". Mike byl rudý vzteky, ale učitel si s tím hlavu nelámal. Usmál se a přešel ke dveřím. "Musím si jít ještě něco zařídit, tak se tady dobře bavte. Za hodinu si vás přijdu zkontrolovat, tak ať vás ani nenapadne se zdejchnout," pronesl a se samolibým úsměvem na rtech odešel.
"Stejně je to všechno tvoje vina," ozval se do ticha Mikeův hlas.
Zamračil jsem se. "Moje vina?! To nemyslíš vážně! Kdyby ses do toho nemontoval, nemusel bych teď snášet tvoji přítomnost!" řekl jsem chladně. Wesson rezignoval, buď to bylo tím, že uznal pravdu, nebo spíš nechtěl vyvolat rvačku, kvůli které by se nám trest ještě navýšil. A to minimálně o další měsíc.
Tak jsem se zahleděl do testu. Hned u první otázky jsem ztroskotal. Zhruba jsem projel všemi papíry a povzdych si. Další otázky nebyly o nic moc lepší. Pohlédl jsem na Mikea, ale bylo vidět, že on nemá s jejich řešením žádný problém (co byste chtěli, premiant školy). Zase jsem si povzdychl a s velkou nevolí se do toho pustil.
Po půl hodině - velmi těžké práce - jsem se usilovně soustředil na třináctou otázku. Tak, že jsem málem vyletěl z kůže, když se za mnou ozval ledový melodický hlas.
"Tohle máš špatně," oznámil mi Wesson klidně a nahnul se těsně nade mě, aby mi mohl ukázat, kterou otázku tím myslel. Jeho vlasy mě pošimraly na zátylku, až mi naskočila husí kůže. Nevím proč, ale znervózněl jsem a začal rudnout.
"Eh, dík-díky, Mi-Mikeu," koktal jsem a roztržitě začmáral svou odpověď na papíře.
"Kvůli tobě to nedělám," upozornil mě, "nehodlám tu strávit zbytek života." Ležérně si sedl na židli vedle mě a bez dovolení si vzal moje papíry a začal je studovat. Byl úplně soustředěný. Nesouhlasně špulil rty a krčil obočí, spatřil-li sebemenší chybičku. Nebo vzácně přikývnul, když byla moje odpověď správná. Nemohl jsem si pomoct, ale celou dobu jsem na něm visel očima. Za chvíli měl projité všechny otázky.
"Dobře," řekl a položil papíry zpátky na stůl. "Vidím, že v tom úplně plaveš. A jelikož tu nechci trčet déle, než bude nezbytně nutné, tak ti pomůžu." Vykulil jsem oči, on mi bude pomáhat? Nechápal jsem to. Sice to dělal ze sobeckých důvodů, ale stejně…
"No opisování bude k ničemu, když jsou testy rozdílné," zhodnotil a dál přemýšlel. "Kdybych ti to napsal, tak učitel pozná mé písmo. No, a když ti to nadiktuju, tak bude vědět, že jsi za tím nebyl ty. Hmm… Ten učitel není zas tak blbý."
Díval jsem se na něj a pomalu ani nevnímal, co mi vlastně říká. Tak nějak mi to přišlo zvláštní, být k němu tak blízko.
"Heh, nezbývá jiná možnost. Musím tě prostě naučit látku a ty z toho pak něco vymyslíš jako odpověď," zkonstatoval Mike po chvilce. "Hej, Chrisi!" Zamával mi rukou před očima. "Vnímáš, co ti říkám?" Probral jsem se a zamrkal na něj.
"Eh, promiň, říkal si něco?" zeptal jsem se ho.
"No, to bude ještě pořádná fuška," povzdech si zamračeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama