Stupid Arrogance 3. díl

6. srpna 2011 v 17:52 | AngelD |  Stupid Arrogance
Pohneme se dál a dovíme se něco malinko o Mikeově minulosti... Snad potěší


3.Část: Dávný nejlepší přítel a Lilyniny nepříjemný kecy!


Tak to šlo asi měsíc. Pomalu jsem přestával potřebovat tolik Mikeové pozornosti, ale on byl stále u mě a rentgenoval mě tím svým Wessonovsky arogantním propalovacím pohledem. Sice mě to pořád dost znervózňovalo, ale už ne tolik co předtím. Zvykl jsem si. Nic jiného mi ani nezbývalo.
Naneštěstí Mike si toho všiml a vymyslel si novou strategii. Nevynechal jedinou příležitost, aby se mě jakoby "náhodou" dotkl a jeho poznámky k mé osobě už pomalu hraničili se sexuálním harašením. Měl jsem těch jeho oplzlejch keců plné zuby. A jednoho dne jsem to už prostě nevydržel.
"Můžeš přestat s těma řečma, do hajzlu, už?! Už mě tím pěkně sereš! Zajdi si taky obtěžovat někdy někoho jinýho! Do prdele! Tebe by vážně měli zavřít někde na samotku na sedm západu a nepouštět mezi lidi!" vyjel jsem po něm. Normálně toho sprostě moc nenamluvím, ale ten namyšlenej Wessonovskej spratek mě už pěkně rozčiloval. A taky tak po mém monologu vypadal. Místo obvyklé kamenné masky se na mě jen opařeně díval. Ale dlouho mu netrvalo, než se vzpamatoval. Po chvilce se arogantně usmál a vstal. Už ve mně začínal plát plamínek falešné naděje, že to snad pochopil, ale to by přece nebyl Wesson.
"No jak chceš. Tak ti nebudu pomáhat, když si to nepřeješ. A třeba ať v téhle škole zůstaneme navěky."
Tak tohle mě doopravdy dostalo, sice mi už ledacos šlo, ale stále jsem potřeboval jeho pomoc.
"TY!" chtěl jsem na něj znovu vyjet, ale jeho arogantní úsměv mě zastavil. Uvnitř sebe jsem přímo běsnil vzteky a chuť do něčeho (nebo spíš někoho) praštit byla až nebezpečně velká. Ale musel jsem se uklidnit, nebyla jiná možnost.
"No fajn," odsekl jsem otráveně. "Omlouvám se ti. Mohl bys mi zase pomáhat?"
Nechytil se.
"Prosím?" zkusil jsem. Vítězoslavně se usmál.
"Dobře, přijímám," sedl si zase vedle mě. "Jsem rád, že si rozumíme."
Ale já rád nebyl. Nejradši bych ho na místě vykastroval. Vůbec jsem nechápal, o co mu jde. Ignorantský blbeček.
Kdysi takový nebyl. Možná, že výřečnost a milé chovaní mu chybělo, ale pořád to byl kamarád. Můj nelepší přítel. Já a on, už od dětství. V té době jsem k němu vzhlížel. Ve všem vynikal, byl můj největší vzor. Bohatý, inteligentní, premiant školy, sportovně založený a holky po něm doslova šílely. Měl všechno, co mě chybělo.
Tehdy jsem nechápal, proč se zrovna on baví s chátrou, jako jsem byl já, ale on mi vždycky ve všem pomáhal. Dělali jsme spolu spoustu vylomenin a blbostí. Někdy se k nám dokonce přidala Lily. Bylo to strašně fajn, my tři, běhajíc uličkami našeho města. Smáli jsme se a navzájem se pošťuchovali.
Jenže před třema rokama se Mike začal chovat divně. Přestával se mnou a s Lily chodit ven, a když přece jen šel, měl pro nás nachystané jen urážky a trapný řeči. A pak se na nás vykašlal úplně. Přátelství mezi mnou a Mikem se změnilo v nenávist, ale Lily ho stále milovala a nevzdávala se. Já ovšem věděl, že tohle už není náš Mike, ale někdo úplně jiný, v jeho těle. Jenže proč? Jak to, že se jeho charakter tak náhle změnil?
"Proč?" ani jsem si to neuvědomil a řekl jsem své myšlenky nahlas. Wesson zmateně zvedl hlavu a podíval se mi do tváře. Zrudnul jsem.
"Proč co?" nechápal. Odhodlaně jsem se mu díval do očí, ale jejich chlad se mi hnusil. Nevěřil jsem, že by se někdy mohl vrátit starý Mike.
"Proč ses tak změnil, Mikeu? Proč si se obrátil zády k přátelům?"
"Nechápu," hlesl arogantně.
"Ty si to nepamatuješ? Bývali jsme kámoši. Nejlepší přátelé!"
"To už je dávno," odsekl ledově, ale ve tváři se mu jasně značilo překvapení, nad mou upřímností. Nehodlal jsem to teď zabalit, když jsem konečně měl malou naději, že zjistím, proč to udělal.
"Ale proč si nás opustil, Mikeu? A co Lily? Ona tě stále miluje a ještě pořád douf-"
"Lily mě nezajímá!" zavrčel vztekle. "Ona nechápe - nechápe nic! Není jako ty a já!" Rozčíleně vstal ze židle. Přes jeho temné oči prolétl záblesk bolesti. Nebo se mi to jen zdálo? On přece nedává najevo svoje city. Tedy kdyby nějaké měl, že.
"Spíše bych chtěl vědět…" Mike se opět vrátil ke své kamenné masce a arogantnímu úsměvu a přistoupil ke mně blíž, naklonil se těsně nade mne a jednou rukou se opřel o stůl a druhou o opěradlo židle na které jsem seděl. Dalo by se říct, že mě uvěznil. "Co ty Chrisi? Ty už jsi to vzdal?" Jemně mě pohladil po tváři. Zachvěl jsem se. Prsty mi zvedl bradu a naklonil se ještě blíž. Naše nosy se dotýkaly a jeho dech mi ovanul tvář. Cítil jsem z jeho úst mentolovou žvýkačku, ale jeho tělo vonělo po hořké čokoládě a ebenovém dřevě. Bylo to tak podmanivé! Nebyl jsem vůbec schopný myslet.
Mike mi zajel do vlasů a pod tričko. Pod jeho doteky mi hořelo celé tělo. Zrychleně jsem dýchal.
Ne! Zavelel najednou odkudsi rozum a já se tak tak vzpamatoval. Tohle jsem přece nechtěl, nebo jo? Mikeovy rty se nebezpečně přibližovaly a já hlasitě polknul. V pravou chvíli jsem ho od sebe odstrčil a rychle unikl z jeho pařátů. On se jen nepříjemně zamračil.
"Co se to s tebou stalo, Mikeu?" řekl jsem stále ještě se zrychleným dechem. Nemohl jsem uvěřit, o co se to před chvíli pokusil. Kde byl ten starý Wesson, který kdysi býval mým nejlepším přítelem?
"Nic," odvětil, "Co by se mi mělo stát? Jen jsem tě chtěl políbit, myslel jsem, že se ti tu bude líbit," dodal jako by nic. Znovu jsem zalapal po dechu. Netušil jsem jestli to myslel vážně, no si jen dělal srandu. A ani jsem to raději vědět nechtěl.
"Tos myslel špatně! Už na mě nikdy nešahej!" křičel jsem nepříčetně.
"Tšš, klid. V pohodě, už se tě ani nedotknu. Tak pojď zpátky, musíme to dodělat."
Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel. On chce pokračovat v doučování? Potom všem?
"Co je? Já tě neukousnu, přece jsem to řekl," arogantně se ušklíbl Wesson. Váhavě jsem si šel sednout zpátky do lavice. Přitom ho pozoroval VELICE ostražitým pohledem. Zasmál se mi a popleskal místo vedle sebe. "Přece se nebojíš?" povytáhl obočí.
Vzdychnul jsem. Jemu nemělo cenu odporovat…

Když jsem se potom vracel, musel jsem přemýšlet nad tím, co se stalo. Co se MOHLO stát. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu chtěl okusit Mikeovy rty, že se mi líbilo, jak mi rukou zajel do vlasů a pod tričko? Že jeho dech mě příjemně šimral a celá jeho blízkost mi mámila smysly a bláznil jsem s toho? Že když jsem s ním pracoval na otázkách, napadali mě hříšné myšlenky? Co se to se mnou dělo, že jsem se topil v jeho uhrančivých očích? Že mnou zmítal tak příjemný hřejivý pocit, a když nejsem s ním, cítím se strašně sám, jako bez života? Proč mi to ten ignorant dělá?
Věděl jsem, že se tomu nesmím poddat. Nechci být pouze Mikeovo hračkou na hraní, když ho nebaví doučování. Ne nejsem tu od toho, abych mu zajistil lepší zábavu - totiž přivést mou osobu do co největších rozpaků, a nebo ze mě dělat buzíka. Ale já mu to nedovolím. Nebude si se mnou zahrávat jen proto, že je Wesson a kdysi jsme bývali kámoši. Lidé se mění. On se změnil. Už to není Mike, jak jsem ho znával.
"Chrisi!" zakřičel mi hlas do ucha. Leknutím jsem nadskočil.
"Eh, Lily," vzpamatoval jsem se, když jsem uviděl svou kamarádku. Další členku našeho bývalého trojlístku. Ale už to nebylo ono. Jeden lístek se kdesi ztratil…
"Chrisi, přiznej se, na kterou jsi myslel, že sis mě ani nevšiml?" culila se Lily. Trochu jsem se začervenal a odvrátil od ní pohled.
"Na žádnou," vyhrkl jsem hned. Byla to vlastně pravda - Mike byl přece pohlaví mužského.
"Ale no tááák, Chrisi. Mě to můžeš říct! Tak kdo je ta šťastná? Jenny? Rebeca? Lisa?" začala vyjmenovávat spolužačky ze třídy. Trochu mě to rozčilovalo.
"Říkám, že žádná," zopakoval jsem nabručeně.
"Tak on je to kluk?" dobírala si mě dál. "Adam? Sam? John?... Ne, ne, ne! Počkej!" vykřikla, když jsem začal otvírat pusu, že už jí něco peprného odpovím. "Je to Mike, viď?" Zatvářila se vítězně a já začal rudnout: vzteky i rozpaky. "Že by tě učaroval při těch vašich společných chvilkách po škole?" mlela dál. Už jsem toho měl tak akorát dost. Ale nejvíc mě štvalo, že to byla všechno pravda.
"To jsou blbý vtipy, Lily," zamračil jsem se, ruce sevřené v pěsti. Raději jsem se k ní otočil zády a vydal se pryč.
"Ne, počkej, Chrisi! Já to tak nemyslela," omlouvala se Lily. "Vážně, promiň. Nevěděla jsem, že ti to bude tak vadit."
Chvíli jsem přemýšlel, ale pak se rozhodl, že to nechám být. Přece jen za to vlastně nemohla.
"Vše je odpuštěno. Já se stejně nedokážu dlouho vztekat," obdařil jsem jí zářivým úsměvem. "Nezajdeme na hambáč?" nabídl jsem jí mile. Měl jsem totiž vážně děsnej hlad. A taky jsem se potřeboval uklidnit. Jenže ona nevypadala moc nadšeně.
"No, víš-" začala zdráhavě. Nejspíš nechtěla, abych se znovu naštval.
"Tak nic, nevadí, půjdu sám," přerušil jsem jí a znovu se usmál. "Třeba příště. Tak Ahoj." Zamával jsem jí a pádil si to k mému oblíbenému fast-foodu.
"Třeba, Ahoj!" zavolala ještě za mnou má blonďatá - a někdy děsně nepříjemná - nejlepší kamarádka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 11. srpna 2011 v 17:27 | Reagovat

Ó, opravdu velice zajímavý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama