Stupid Arrogance 4. díl

8. srpna 2011 v 17:56 | AngelD |  Stupid Arrogance
Další část pro nadšence :) Trochu oddychový díl xD Snad potěší :) A mě by potěšil komentář xD

4.Část: Kiba přišel se šokující správou! Jak se má potom člověk v pohodě najíst?

Došel jsem do občerstvení a jen co mě uviděl stařík se svou dcerou, co tam obsluhovali, začali se usmívat. Věděli, že jim po mě zbude pěkně tučná odměna.
"Jako obvykle," prohodil jsem lenivě a sedl si. Stařík začal připravovat burger. Znal mě již z doby, kdy jsem tu býval pečenej vařenej.
Příprava jídla zabrala nějaký ten čas a tak se mi začali do hlavy vtírat podivné myšlenky. Musel jsem přemýšlet nad Mikem a nad tím, co mi vlastně řekl. Co Lily nechápala? Proč není stejná jako já a Mike? Samozřejmě, kromě toho, že je to holka. A ať jsem se snažil jak chtěl a namáhal mozek sebevíc, za nic na světě jsem nemohl přijít na to, co tím myslel.
"Chrisi!"zavolal na mě známý hlas hned na to se k němu přidalo štěkání.
"Kibo, Mazlíku," usmál jsem se svým typickým úsměvem na kluka a psa, kteří právě vešli do občerstvení. V tu chvíli přede mě stařík postavil mé nejoblíbenější jídlo. Hned jsem se jím začal ládovat, bez ohledu, na právě příchozí. Co je mi do nich, když se chci najíst?
"Chrisi, ty se nezměníš," okomentoval to Kiba a koukal na mě smířeným pohledem.
"Chmrchm," dostal jsem ze sebe s plnou pusou jídla. Kiba si povzdychnul a podrbal Mazlíka za uchem. Ten jen slastně zavyl.
Po chvilce jsem měl hambáč v sobě.
"Další!" vykřikl jsem zvesela. Pochmurná nálada, kterou ve mně vyvolal Mike, jakoby mávnutím proutku zmizela. Kiba se naopak zatvářil vyděšeně.
"Brzdi Chrisi," vyhrkl, "já ti něco přišel říct!" Zaujalo mě to, obrátil jsem se na něj, abych si vyslechl co má na srdci.
"Hm? Děje se něco?" zajímal jsem se.
"Ehm, ne. Vlastně jo. Teda ne," zmatkoval Kiba. Pozvedl jsem obočí.
"Tak jo nebo ne? Nějak to nechápu?" Nahodil jsem svůj typický přiblblý obličej.
"Huh… To je fuk," rozhodl nakonec. "No nic. Co ti říká Becky?"
"Smithová? Z naší třídy?"
"Jo, přesně ta."
"Nic moc. Stydlivá holka. Moc se sní nebavím. Proč?" chtěl jsem vědět a podezřívavě jsem si měřil Kibův zvrácený úsměv. Co má sakra v plánu? Dlouho jsem čekat nemusel. Kiba je stejně netrpělivý jako já a tak nikdy žádné tajemství dlouho neudrží. Kdybych se chtěl někdy někomu s něčím svěřit, on by byl asi poslední ke komu bych šel… No dobře, předposlední. Nebudu na něj tak zlej.
"No zjistil jsem, že se jí líbíš," vybalil to na mě.
"Coo?!" Byl jsem rád, že zrovna nejím burger, protože by bylo poprskaný všechno okolo. Za to by mi asi nikdo moc nepoděkoval… A navíc škoda tak dobrého jídla!
"Je to pravda," přikývnul Kiba a Mazlík souhlasně zaštěkal. Bylo vidět, že se baví nad mou reakcí.
"No… Ale… já…" dostal jsem pouze ze sebe. Na nic jsem se nezmohl. Becky byla moje velice stydlivá spolužačka. Nikdy jsem si nevšimnul, že by ke mně něco cítila, ale je pravda, že já jsem nevšímavej pořád. Navíc jsem si nedokázal představit, jak bych jí asi tak měl líbat, když by u toho - nedej bože - omdlela. K tomu byla z dobré rodiny, ze smetánky, takříkajíc.
"Tak jí pozvi na rande, ne?" poplácal mě dobrácky po zádech Kiba. Chvíli jsem uvažoval, co bych mu měl říct, ale pak přede mě, naštěstí, stařík postavil hambáč. Neobtěžoval jsem se z odpovědí a místo toho se pustil z chutí do jídla. Kiba se sice zamračil, ale nekomentoval to, věděl, že když mám před sebou svou nejoblíbenější pochoutku, horko těžko mě donutí mluvit. Možná jen tehdy, kdyby řekl, že za mě zacáluje účet, ale to by nikdo, kdo má všech pět pohromadě, dobrovolně neudělal.
Když jsem své jídlo dojedl, rozhodl jsem se, že si další nedám. Měl jsem sice ještě hlad a ještě větší chuť, ale tenhle rozhovor s Kibou jsem chtěl raději probrat někde v soukromí, dál od majitelovi dcery fast-foodu. Protože, jak byla krásná a milá, taková byla děsná drbna. A aby moje osobní věci komentovalo celý město, na to jsem nebyl zvědavej.
Možná si sem ale ještě zajdu večer a dodělám, co jsem začal. V puse se mi začali zbíhat sliny. Ale teď jsem zaplatil, poděkoval a vydal se s Kibou pryč dřív, než by mu z pusy vyletělo ještě něco jiného.
"Tak co, pozveš jí?" hořel nedočkavostí můj kamarád. Musel jsem se pro sebe usmát. Byl ještě víc unáhlenej, než já. A to je co říct, teda.
"Hn," odvětil jsem pouze. Kiba se už poněkolikáté za dnešek zamračil.
"Hele nechytáš ty Wessonovskej syndrom? Vůbec se se mnou nebavíš. A to si jindy ukecanej, až to bolí," prohodil. Měl to být vtip, ale ve mně se by se v tu chvíli krve nedořezal. Skoro jsem na něj zapomněl a už mi ho zas někdo připomíná. Já toho arogantního, namachrovanýho imbecila prostě zabiju a snad pak bude pokoj. Radši jsem to ale zamaskoval svým typickým úsměvem, poněvadž jsem se vážně začínal víc podobat Mikeovi, než sám sobě. Ten spratek má na mě opravdu špatnej vliv.
"Wessonovskej syndrom? Máš moc chytrý řeči. Nebyl jsi moc dlouho s brejlatým šprtem Samem, že ne?" oplatil jsem mu stejnou a začal se smát. Jeho to okamžitě vytočilo. Bylo tak snadné ho naštvat. Vzpomínám, jak dřív stačilo jedno slovo na jeho nebo Mazlíkův účet a už s toho byla pořádná pranice. To bylo v dobách, kdy jsem Mikea považoval za svého nejlepšího přítele…
Ne, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem přemýšlet o NĚM.
"Tak co ta Becky?" zeptal se znovu Kiba, když se trochu uklidnil a já se jen dohadoval kolikrát v duchu počítal do deseti, než se mu to povedlo. Muselo to být mockrát.
"Co s ní?" řekl jsem bez stopy zájmu.
"Je to pěkná a navíc i bohatá holka. Nedělej, že by sis nedal říct?" drbal do mě kamarádsky Kiba. Zase jsem se zamračil.
"To sní mám být protože je hezká a z dobré rodiny? Na takové věci nejsem, tak nechápu proč si s tím za mnou přišel," vyjel jsem na něj. Mazlík zavrčel na znamení, že se mu nelíbí změna mého tónu. Nevšímal jsem si toho a dál se vražedně díval na Kibu.
"Tak jsem to přece nemyslel," bránil se. "Je i hodná, milá. Je to fajn holka, prostě. Byl to jen vtip, Chrisi."
Uvolnil jsem svůj výraz, ale z odpovědí si dával na čas. A dával jsem si přitom dobrý pozor, abych se nedíval Kibovi do očí. Koukal jsem po parku, kterým jsme procházeli a díval se na ty jednotlivé žlutohnědé listy opadávající ladně ze stromu. Odněkud zavál ledový vítr listí zašustilo. Kdo ví proč jsem si vzpomněl na vůni Mikeova těla - tak příjemnou a podmanivou jak jen to bylo možné. Hořkosladkou čokoládu a ebenové dřevo. Srdce se mi okamžitě rozbušilo na nejvyšší možnou rychlost. Zahnal jsem svoje myšlenky a snažil se uvažovat racionálně.
Nechtěl jsem chodit z Becky, vlastně jsem neměl náladu si s ní cokoliv začínat. Ona byla ve vyšších kruzích a já věděl, že takovým jsem pouze pro smích, tedy snad kromě samotné Becky. Ale co by jí asi tak řekli rodiče, kdyby si domů přivedla Jordana? Věděl jsem to - nic pěkného. A od jejího bratrance Johna, by mě čekala asi pěkná nakládačka. Nic takového jsem nechtěl riskovat.
Takhle jsem si to zdůvodňoval, ale malý tichý hlásek ve mně odporoval. Bylo to kvůli Mikeovy, a ať jsem se snažil to popřít jakýmkoli argumentem, vyšlo to naprázdno.
"Asi sní stejně nepůjdu. Je moc stydlivá," řekl jsem Kibovi, aby dal konečně pokoj.
"Hm, kde je ten starý Chris, který by se do toho vrhnul po hlavě a neohlížel se?" zeptal se opatrně a očima si mě začal prohlížet, jako bych byl nějaký vzácný druh hada, zastrčený do výběhu v ZOO.
"Už tu není," odsekl jsem.
"Změnil ses," prohodil. A pak tiše dodal: "Opravdu s tím Wessonem trávíš moc času."
Pouze jsem se pro sebe ušklíbnul a dělal jakože jsem nic neslyšel.
Vážně už jsem to skoro ani nebyl já. Za takovou drzost a přirovnání k Mikeovy by Kiba dostal od hyperaktivního věčně smějícího se Chrise jednu pěknou přes hubu. Teď jsem nic takového neplánoval.
Stalo se to už dávno já si toho nevšimnul, nebo začínám mít vážně Wessonovskej syndrom? No doufat můžu v jediné… Snad to není nakažlivý, aby arogantních bručounů nebylo celý město.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 11. srpna 2011 v 17:28 | Reagovat

Wessonovskej syndrom? To se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama