Stupid Arrogance 5. díl

11. srpna 2011 v 18:00 | AngelD |  Stupid Arrogance
Někdo to s napětím očekával, někdo ne. No, co říct, konečně je to tady a já budu ráda, když budete chvilku věnovat čtení téhle salátiny ;D

5.Část: První polibek a srdce, které si uvědomilo cit…

Posledních pár dní jsem byl v jednom kole. Zůstávat každý den po škole začínalo být ještě náročnější a otravnější, neboť zrovna začínalo zkouškový období. Písemka, nebo ústní na mě čekalo skoro každou hodinu. A věčné učení mě dohánělo k šílenství. Ale abych pravdu řekl, stejně jsem se na to pokaždé vykašlal, a nebo jen nezúčastněně čuměl do sešitu, aniž bych z toho něco pořádného měl.
Navíc začalo sněžit. Brr. Nesnášel jsem zimu, byla studená a mokrá a snad kromě velkých-mega-předškolních koulovaček nestála za nic. V tomhle zatraceným městě jsme navíc mívali sněhu po kolena a pro mě se stávalo toto období opravdu krutým. Jenom cesta do školy přes ty všechny břečky na chodnících mě rozčilovala natolik, že už samotnou školu nesnášel víc než kdy dřív.
Přál jsem si, aby už bylo léto. Ten horký dusný letní vzduch mi neuvěřitelně chyběl. A navíc v té době byly prázdniny a holky si sundávají svršek za svrškem. Paráda. Och, ok, to mě už nejspíš nakazil můj zvrhlej strejda. Neměl bych být s ním tak často…
Jenže teď byla zima a ani známý úchylák strejček Dobroděj s tím nic neudělá. A já už teprv ne…
Naopak příjemným překvapením se stal sám velký Wesson. Ve škole se do mě přestal navážet a přestali jsem si nadávat pokaždé, když jsme se potkali.
Když jsme byli po škole bylo to ještě lepší - přestal mi vnucovat svoji přítomnost a nechal těch svých úchylnejch keců. Choval se… no, skoro jako kámoš, až mě to samotného překvapilo. Konečně to vypadalo, že všechno bude skoro jako dřív, jako za starých časů, kdy byl Mike můj nejlepší přítel.
Kdybych věděl, co se během dnešního odpoledne přihodí, utíkal bych od něj. Co nejdál…

"Už tu budem muset trčet jen dva týdny, že?" ověřoval jsem si u Mikea. Práci jsme měli hotovou a já se děsně nudil.
"Hn," odpověděl bez stopy zájmu Mike.
"S tebou se vážně nedá mluvit. Umíš vůbec říct něco jiného, než to tvoje ,Hn´?" dobíral jsem si ho.
"Hn," zpustil zase. Povzdych jsem si. Takhle to sním bylo vždycky. Dokonce i v dobách, kdy jsme spolu bývali pořád z něj bylo těžké vysoukat jedinou smysluplnou větu o víc jak pěti slovech.
"S tebou je nuda," stěžoval jsem si.
"Hn." Už to dělal znovu. Začal mě tím pěkně rozčilovat. Sesedl jsem z parapetu a ten se mírně zatřásl. Nevěnoval jsem tomu pozornost; zdejší parapety jsou docela stabilní i když na to moc nevypadají. Místo toho jsem si to zamířil k tabuli a začal na ní kreslit všechno, co mě napadlo. Mike všechno z nezájmem pozoroval. Jeho pohled mě upřímně vytáčel.
Vzal jsem si houbu na mytí tabule - jakože všechno pečlivě smažu -, ale místo toho jsem jí mrštil přímo po Mikeovi. Trefila správný cíl. Zasáhla ho rovnou do obličeje a prach z křídy, který se na houbě usadil, vletěl Mikeovi všude po obličeji a do vlasů. Mohl jsem se smíchy potrhat, jaký to byl báječnej pohled. Wesson udělal nebezpečnou grimasu směrem ke mně a já radči ztichl.
"Co si to dovoluješ Jord to-hepčí," svůj výstup nedokončil tak jak nejspíš chtěl, protože mu prach z křídy vletěl i do nosu a on si musel vytrpět několikatero kýchnutí.
"To jsem prostě já, sakra jo," vyhrkl jsem svou oblíbenou hlášku z dětství. Ani si nevzpomínám, jak je to dlouho, co jsem jí naposledy použil. A pak jsem se hlasitě rozlechtal.
"Jsi otravný, Jordane," nepřestal se šklebit Wesson. Já se jen divil, že mě ještě nezabil.
"Tys byl taky, před pár dny," usmál jsem se na něj zářivě a svůdně zamrkal. " Jen ti to oplácím stejnou."
"Hn," vrátil se zase ke své oblíbené "větě".
"Aspoň s tebou nebývala nuda," povzdechl jsem si sotva slyšitelně. Ale Wessonové, jak je známo, mají výborný sluch, když se jedná o něco, co se jim hodí. Typická arogance.
Mike byl u mě v ten samý moment, co jsem to dořekl. Byl ke mně zády a své tělo jemně tiskl na moje. Takováhle nebezpečná blízkost se mnou dělala neuvěřitelné věci. Zčervenal jsem a moje srdce se hyperaktivně rozbušilo. Na místech, kde se moje kůže třela o tu jeho, mě poléval žár. Zrychleně jsem dýchal a po celém mém tělem probíhalo mravenčení.
"Chybí ti to?" zašeptal mi do ucha a jeho rty s lehce dotýkaly mého ušního lalůčku.
Vůbec jsem nechápal smysl jeho slov a bylo mi to jedno. Já chtěl jediné - dostat ho ode mě.
"Moc blízko," hlesl jsem potichu.
"Cože? Zopakuj to. neslyšel jsem," řekl Mike a jemně spojil naše ruce. Ještě víc se na mě natisknul.
"Říkal jsem," vydechl jsem těžce, "že stojíš moc blízko."
Cítil jsem jak ztuhnul, ale pak se vzpamatoval a laškovně mě políbil na krk. Teď jsem byl rudý jak rajče.
"Děláš, jako by ti to vadilo," pronesl do ticha.
"Vadí mi to." Svým způsobem to byla pravda. Tohle mě dovádělo k šílenství.
"Nelži mi, Chrisi."
"Nelžu," bránil jsem se chabě. "To ty narušuješ můj osobní prostor."
"A tobě se to nehorázně líbí," provokoval mě.
"Ne, ne," odmítal jsem dál jeho komentáře. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli mě Mike jedním rychlým pohybem otočil čelem k němu. Jeho ruce nepouštěly ty moje, spíš ještě víc zesílil stisk.
V jeho očích jiskřilo pobavení a touha. A já se v nich topil, jako obvykle.
Hřbetem své ruky, nepouštějíc tu mojí, mě pohladil po tváři. Neměl jsme vůli mu odporovat. Měl pravdu, líbilo se mi to. Nehorázně, jak řekl. Pak se najedou ke mně sklonil a uvěznil mě v rychlém dravém polibku. Ani jsme se nenadál a bylo po všem. Jenom chuť jeho rtů stále zůstávala na těch mých. Musel jsem se ovládat, abych si neolízl rty, ale takovou radost bych mu nedopřál. A tak jsem na něj jen vyjeveně koukal, neschopný jediného slova. Když mi začala hlava pomalu pracovat a mě všechno došlo, vytrhl jsem se mu z jeho stisku a pak… pak mu pořádnou ubalil.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval jsem na něj výhružně. Mike se trochu zapotácel, pod mou ranou a z nosu mu začala téct krev. No… možná jsem to trochu přehnal. Ale asi ne…
"Už jsem ti jednou řekl, že na mě nemáš šahat!" Hrozil jsem mu a šel si naštvaný sednout do lavice. On mezitím opustil třídu a nejspíš si to namířil přímo na záchodky. Jestli na chlapecký, nebo dívčí, není známo.

"Kde je Mike?" Ozvalo se ze dveří. Učitel líně došel ke katedře a posadil se. Rozhlédl se po třídě a pak s pozdvihnutým obočím zaostřil svůj pohlede na mě. Povzdychl jsem si a s testem v rukou jsem přešel k němu.
"Není mi známo místo pobytu toho Wessonovského spratka," pronesl jsem nakvašeně.
"Chrisi!" okřikl mě "pan Včelka" (vážně netuším jak jsem na tu přezdívku přišel...). Nejspíš se mu nelíbilo, jak jsem se vyjádřil o Mikeovi, ale já to přešel bez povšimnutí a dál pokračoval: "Já ho nesleduju. A tady máte ten test."
Položil jsem mu na katedru moji práci.
"A nemohlo se mu něco stát?" strachoval se ihned učitel. Odfrkl jsem si. Já věděl, že kvůli tomu, co jsem mu udělal, budu mít docela slušný průšvih, ale v té chvíli mi na tom nezáleželo. On mě prostě naštval a tak dostal, co si zasloužil.
Ale to by se ti to nemohlo líbit, pronesl tichý dotěrný hlásek ve mně.
Mlč! okřikl jsem ho jenom. Že by se ze mě stával dokonalý schizofrenik?
V té chvíli do třídy vletěl Mike. Krev mu sice už netekla a všechnu ostatní si z obličeje smyl, ale na jeho tričku byl nový módní doplněk - totiž rudé kaňky. Nos měl navíc napuchlý, jako by měl dva. Na tváři se mu usadila opět jeho typická kamenná maska, ale nevypadal tak zle jak jindy. Spíš, kdybych nebyl naštvaný, tak bych na místě umřel smíchy.
Vypadal opravdu srandovně. Už mu chyběli jen parohy a mohl by se vydávat za soba Rudolfa, s červeným nosem. Neovládl jsem to a jemně se mi zvedly koutky. Wesson si toho všimnul a rentgenoval mě svým vražedným pohledem.
"Co se ti stalo, Mikeu?" zeptal se splašeně učitel, když uviděl mé dílo zkázy (tedy v té chvíli, když mu došlo, že je Wesson zraněný). "Ty ses pral?"
"Ne, já… Já jsem upadl."
Vyvalil jsem oční bulvy a zíral na něj s otevřenou hubou. On mě kryl! A navíc, řekl že spadl. Což je blbost, Westonové nepadají. Nebo jste snad někdy nějakého viděli, že by zakopl? Směšná představa.
"Hmm, Umm… Dobře," bylo vidět, že mu to učitel moc nežere. "Jsi v pořádku? Nechceš si zajít na ošetřov-"
"Jsem v pohodě," skočil mu do řeči.
"Huh, fajn," zamumlal "pan Včelka" a pak ještě jednou potichu dodal něco, co vyznělo skoro jako ,Ale pak to na mě nesváděj…´ Ušklíbl jsem se. Mike mu mezitím položil na stůl i své papíry. Učitel si je vzal, ale nekontroval je, věděl, že v nich nenajde jedinou chybu. Už jsme se s Wessonem chystali k odchodu, když nás přerušil učitelův hlas.
"Počkejte ještě. Mám pro vás dvě zprávy." Zatvářil se velice vážně, a tak jsem si ani nedovolil protestovat.
"Jaké?" zeptal jsem se. "Jednu dobrou a jednu špatnou?"
"Pan Včelka" se usmál.
"Neboj Chrisi, nevyhodíme tě, přestože si takové pako," dobíral si mě učitel. Já naštvaně nafoukl tváře a složil ruce na hrudi.
"To není fér, pane. Vy mě urážíte! A to se nesmí!" Střelil jsem po svém učiteli vražedný pohled. Mike, který to celé nezúčastněně pozoroval, se arogantně ušklíbl a tím jakoby prohlásil, že jsem ten největší ubožák na světě.
"Máš nějaký problém Wessone?!" vyjel jsem po něm, ještě stále ve mně cloumal vztek.
"Klid, Chrisi," povzdechl si učitel. "Ne že se mi tady poperete."
To už se stalo, pomyslel jsem si, ale raději nic nenamítal.
"No, abych přešel k těm novinkám, že. Takže, za prvé, po škole budete, jen do konce tohohle týdne. Zmírnil jsem vám trest, protože jak vidím, pointu jste zvládli. A navíc, už mě tady ani nebaví tak dlouho trčet, jen abych si vzal nějaké debilní testy, které jsou vždy bez chyby," informoval nás "pan Včelka". Rozzářili se mi oči a úplně jsem zapomněl na svůj vztek.
"Vážně?" V očích mi tančili jiskřičky naděje. A když učitel líně přikývl, už jsem nebyl schopný držet se na uzdě. "Super, super, supeeer,…" vykřikoval jsem nadšeně a začal hopsat kolem sebe, jako při nějakém nepovedeném Drum stepu. Dva páry očí na mě hleděly, jako na přímého uchazeče o titul největšího šílence v ústavu Bohnice. Až pozdě jsem si uvědomil svou chybu. Zastavil jsem se, narovnal se a moje tvář dostala červený nádech.
"No a to další?" zeptal jsem se roztržitě, abych uvolnil trapné ticho. Oba moji společníci se vzpamatovali a v duchu nejspíš začali pochybovat o mém duchovním zdraví. Ale učitel se nakonec pousmál a odpověděl mi. "No to druhé je, že se bude konat velký vánoční večírek! Začínáme v osm hodin a všichni jsou povinni se zúčastnit!"
"Super!" vydechl jsem natěšeně, ale tentokrát si odpustil svůj taneček
"Povinni?" zopakoval Mike po učiteli ne moc nadšeně.
"Ano Mikeu," přitakal. "To znamená, že i ty přijdeš. A jestli si vymyslíš něco ve smyslu Je mi strašně zle, a podobně, tak si pro tebe osobně dojdu!" vyhrožoval mu. Wesson se nevědomky přikrčil pod silou autoritativního hlasu učitele.
Měl jsem chuť do něj šťouchnout a říct mu : ,Hele, neboj se, Cassidy a Lily, tě určitě ochrání,´ ale držel jsem jazyk za zuby. Po tom, co jsem mu dal před chvíli jednu po tlamě, by to znělo dosti divně. To si uvědomil i já.
"Vyřiďte to spolužákům," dodal ještě učitel a rychlostí blesku zmizel z dohledu. Brali jsem to jakože nám daroval svobodu.
Mike si vzal brašnu a chystal se beze slova odejít. Ani se na mě nepodíval. Povzdechl jsem si. Fakt byl, že jsem ho neměl tak praštit a on mě potom ještě kryl. Jakkoli se mi to zdálo nepříjemné, dlužil jsem mu omluvu. A tak dřív, než mi uteče, jsem taky vzal svou brašnu a zastoupil mu cestu ze třídy.
"Co chceš, ubožáku?" zeptal se chladně. Hlas měl ostrý jak břitva, až jsem se začínal bát. Ale když se moje světlé oči střetly s jeho neuvěřitelně hlubokými a temnými, projel mnou příjemný mrazík a celé moje tělo křičelo, bude to v pořádku, všechno bude v pohodě, dej mu šanci.
"No… Víš…" začal jsem zdráhavě.
"Dělej, nemám na to celý den," zašklebil se Wesson. V tu chvíli jsem měl sto chutí ubalit mu další ránu a ne se mu omlouvat. Jenže on měl právo být naštvaný.
"Chci se omluvit," vychrlil jsem rychle a sklopil hlavu, jak moc to bylo ponižující.
"Omluvit?" zopakoval nevěřícně.
"Jo a poděkovat," dodal ještě, ale nebyl jsem schopný mu znovu pohlednout do očí. Místo toho jsem skenoval špičky jeho bot.
"Poděkovat?" V jeho hlasu byla jasně čitelná stopa ironie. Nevšímal jsem si toho. Když už něco začnu, tak to dotáhnu do konce. Já se nevzdám!
"Žes mě neprásk," vysvětil jsem. Mike chvíli jen tak mlčel a prohlížel si mě rentgenovým pohledem.
"Hn," odpověděl nakonec a nasadil svou typickou kamennou masku alá vůbec mě to nezajímá, dejte mi všichni pokoj.
To mě dožralo. Měl jsem na něj ještě větší vztek, než předtím, celý jsem se třásl. Mé tělo mu stále bránilo v postupu dál. Pomalu jsem zvedl hlavu a zuřivě se na něj podíval.
"To na všechno odpovíš tím svým blbým ,hn´?!" řval jsem na něj. "Na nic jiného se nezmůžeš, sakra?! Už ti někdo někdy řek, že si totální imbecil?! Jak já tě nenávidím! Všecko je jenom kvůli tobě! Musíš vždycky všechno zkazit, tím svým arogantním chováním? To ty jsi ubožák, ne já! Opravdovej kokot! Většího jsem nikdy nepodkal. Nenávidím tě, nenávidím! Nechápu jak tě někdo mohl kdy milovat! Nechápu, že jsem tě kdy m-" kousl jsem se do jazyka. Tohle jsem mu říct nechtěl. Nemohl jsem dopustit, aby zjistil něco, o čem jsem si nebyl jistý ani já. Já… já byl zmatený. Všechno tak moc bolelo, všechno mě dusilo, nemohl jsem to v sobě déle dusit. On mě mučil. Jak mluvil, jak stál, jeho hořkosladká vůně, jeho arogantní úsměv, jeho temné chladné oči, způsob jakým se na mě díval, jak přivíral oči když někomu nedůvěřoval a odvracel hlavu, když ho přemohly city. Všechno na něm bylo pro mě jako magnet a já se jen zoufale bránil jeho přitažlivé síle. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděl, jak to cítí on. Bral mě jako hračku, jako věc, kterou si krátí čas strávený po škole.
Mike ani nehnul brvou, zůstala mu kamenná maska a arogantní pohled. Přesto se mi zdálo, že je jiný než předtím. Jen jsem nemohl přijít na to čím.
"Pust mě, chci projít," řekl klidně. Udivilo mě, že se po mém projevu chová stále stejně, chladně. On byl opravdu kostka ledu, bez citů.
Zamračil jsem se, ale uvolnil průchod dveří. Když procházel propaloval jsem ho nenávistným pohledem. Najednou se zastavil, pootočil se a podíval se na mě. V tu chvíli jakoby do mě uhodil hrom. V jeho oku se zatřpytilo cosi, co nápadně připomínalo slzu. Ale pak se znovu otočil a zmizel stejně, jako předtím učitel.
Povzdychl jsem si a vydal se domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 11. srpna 2011 v 21:30 | Reagovat

Téda, nepřestáváš mě překvapovat. Tohle bylo dost povedený.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama