Stupid Arrogance 8. díl

9. září 2011 v 11:54 | AngelD |  Stupid Arrogance
Naštěstí se nakonec podařilo zachránit pár dokumentů, takže za mě jedno velké "uuuf". Nový noťas bych měla mít do konce příštího týdne plus vezmeme-li v potaz všechny ostatní přípravy a instalování ostatních softwarových programů, budu asi za dva týdny schopná normálního provozu. Možná ani to ne. A abych Vám to nějak čekání zpříjemnila, mám pro Vás další část Arrogance (stálo mě to spostu úsilí, abych mohla díl vůbec připravit, takže doufám, že to aspoň trochu oceníte).


8. část: Sobotní párty začíná!


S Mikem jsem se po škole přestal bavit a on se mnou vlastně taky. Naštvanej a zklamanej, uražen jako malý kluk, jsem mu ani nedovolil zkontrolovat správnost mého testu. On nad tím pouze pokrčil rameny a s arogantním úsměvem si šel sednout zpátky do své lavice.
Vůbec se mi v tu sobotu nikam nechtělo, ale kdybych řek, že mi není dobře, nikdo by mi neuvěřil a dotáhli by mě tam stejně. Tak jsem se nakonec zařídil Kibovými radami, a i když mi hrozila parádní nakládačka od Johna, pozval jsem Becky. Když mě vyslechla, k mému zděšení, omdlela. Ale tak nějak jsem přežíval. Pouze Lilyniné neustále kecy o Wessonově dokonalosti, mě rozčilovaly. Ale nikdy jsem se jí to neodvážil říct do očí.
Když nastala sobota, rozhodl jsem se, že si dneska večer užiju bez ohledu na to, co tam bude předvádět Mike. Pro mě to bude, jakoby ani neexistoval.
Zbývali mi tři hodiny, než se budu moct stavit pro Becky. Osprchoval jsem se a s ručníkem kolem pasu se vydal hledat něco vhodného na sebe.
Nikdy jsem nebyl ješitnej, ale po dvou hodinkách usilovného upravování mého zevnějšku, jsem byl nucen uznat, že mi to vážně sluší. Měl jsem na sobě obyčejný tmavě modrý džíny,
sem tam rozpárané - ty byly mimochodem ve stejným odstínu jako moje oči. K tomu průsvitnou bílou košili rozverně rozepnutými dvěma knoflíčky a volně nasazenou kravatou. Na nohách obyčejné tenisky a celkový free dojem dolaďovalo černé sako ležérně přehozené přes rameno. Blonďaté vlasy jsem si nageloval, aby ještě víc vynikl můj střapatý účes. Byl jsem na sebe pyšný.
Vzal jsem připravenou růži a už si zavolal taxíka. Nebylo by příliš dobrý, kdybych se dostavil pozdě. Když jsme dojeli až k jejímu domu (spíš mega vile), celému nervóznímu se mi podařilo najít zvonek a zazvonit.
"Haló?" ozval se z reproduktoru hrubý autoritativní hlas.
"Tady Chris Jordan, jdu za slečnou Becky…" zkusil jsem být zdvořilý.
"Ano, pojďte dál, očekávali jsme vás," přerušil mě ten někdo. Vzdychnul jsem, když se velká kovová brána začala otvírat. Opatrně jsem vešel, nevědíc, zdali tu nemaj zdivočelý bojový psy, kteří by mě v okamžiku napadli a roztrhali. Naštěstí nikde nic. Tak jsem nesmírně nervózně vešel do domu.
Čekal mě tam nějaký sluha a vysoký dlouhovlasý muž s typickýma úzkýma očima rodiny Smithových. Nejspíš mají asijské předky. Nepochybě Beckyin otec - Johnie Smith. Přejížděl mě pohledem a mě hned napadlo, jestli mé oblečení přece jen není nevhodné. Vystrašenej, jsem hlasitě polknul.
"Dobrý den," zašeptal jsem a poklonil se. U smetánky je přece jen lepší být zdvořilej.
"Dobrý, dobrý," odpověděl ledabyle Johnie. Následovala Dlouhá chvíle trapného ticha. Nervózně jsem přenášel váhu z jedné strany na druhou a očima přejížděl po místnosti. Celý přijímací sál byl vkusně a elegantně zařízen a odevšad sálala ta atmosféra vyšších vrstev, bohatství a moci. Pak se konečně dostavila Becky. Musel jsem uznat, že jí to nesmírně slušelo. Měla na sobě tmavě modrý šaty, které jí zvýrazňovaly dekolt a tmavě modré střevíce. Na krku se jí houpal jemný stříbrný řetízek posetý diamanty.
"Otče… áh, Chisi," zalkla se a celá zčervenala.
"Jsi v pořádku, Becky?" strachoval jsem se.
"Já-já… úplně… v poho-pohodě," koktala se sklopenou hlavou.
Přešel jsem k ní a podal jí růži.
"Pro tebe," usmál jsem se přátelsky. Zase zčervenala. Upřímně jsem doufal, že zase neomdlí. "Moc ti to sluší," zašeptal jsem jí do ucha, když jsem jí vtiskl růži do dlaně. Zrychleně dýchala a srdce jí tlouklo tak hlasitě, že i já ho slyšel. Bavilo mě pozorovat, do jakých rozpaků ji přivádí moje přítomnost.
"Děk.děkuji. Tobě tak-taky."
Znovu jsem se pousmál.
"Vyrazíme?" zeptal jsem se. Becky pouze přikývla. Když si došla pro kabát, gentlemansky jsem jí ho pomohl nasadit. Pak jsem jí nastavil loket, aby se mě mohla podržet.
"Nashledanou," otočil jsem se na jejího otce. "Dám na ni pozor."
"Hmpft," brouknul neurčitě Johnie Smith, zjevně nespokojenej kolik kůže odhalují Beckyininy šaty.
"Ahoj, otče," pozdravila taky Becky a vyrazili jsme.
Sotva jsem dorazil, u dveří nás netrpělivě vítala šťastně tvářící se Lily s Mikem po boku. Ten naopak vypadl trucovitě. Kousl jsem se do rtu, abych skryl svůj pobavený úsměv, nad tímto zjevem. Zato on, když mě zaregistroval, si mě okatě začal prohlížet s viditelným zaujetím.
"Ahoj Chrisi, Becky! Vám to spolu táák sluší," - Wesson po mě střelil vražedným pohledem - o co tu jde? - "stejně jako mě a Mikeovy, viďte? Že se k sobě neuvěřitelně hodíme?"
"No já nevím Lily," pokrčil jsem rameny. "Ty jsi celá růžová a on celý v černým."
Lily po mě mrskla kabelkou, ale já se tomu stačil hbitě vyhnout. Vítězoslavně jsem se zazubil.
"Vidím, že vůbec netušíš, Chrisi, že růžová a černá k sobě dokonale ladí."
Zase jsem pokrčil rameny.
"Pojďme dovnitř," navrhla rozumně Becky.
Uvnitř byla zábava v plném proudu, přestože to začalo sotva před hodinou. Bylo to v školní tělocvičně, kde se ke stěnám naskládaly stoly plné různých dobrot. Všiml jsem si, že je nestydatě okupuje Adam. V jednom rohu stála aparatura, která byla schopná zbořit celou školu. Tohohle úkolu se zhostil Kiba. V dalším rohu líně postával Dean a zřejmě dumal nad tím, proč není volný jako mraky na obloze. Ostatní studenti a někteří učitelé tancovali na velké volné ploše, pod diskokoulí zavěšenou na stropě.
"Myslím, že si zajdu pro punč. Chceš taky?" křikl jsem Becky do ucha. Slyšitelnost byla totiž mizerná.
"Dobře, já tu počkám," usmála se na mě mile.
U stolu s punčem jsem bohužel potkal Johna - Beckyho bratrance, který dělal kidbox a každýmu, kdo o Becky usiloval natrhnul prdel.
"Eh, Johne," houkl jsem nervózně a o krok ucouvl.
"Áá, Chrisi, tě pic, kamaráde," vykřikl a řítil se ke mně. Absolutně jsem nechápal. Jindy se choval odtažitě, tak co to do něj vjelo? Odpověď jsem dostal vzápětí, když mě v nose poškádlil alkoholovej odér, linoucí se z jeho těla. To už se tady rozdával chlast?
"Johne, ty se ožral?!" vyhrkl jsem.
"Jenom trošililinku, víš! Takhle málo," opilecky vrávoral a prsty mi naznačil asi centimetrovou vzdálenost.
"To vidím," vydechnul jsem. Pak se odkudsi vynořil Sam a Johna ode mě odtrhnul. Což doprovázely hlasitý protesty.
"Omlouvám se za něj, Chrisi," pravil energicky Sam. "Vypil příliš mnoho alkoholu. Tak se měj." S těmito slovy spěšně odešel, podpírajíc Johna.
Konečně jsem mohl nabrat punč a vydat se k čekající Becky.
"Promiň za zdržení," omlouval jsem se jí a podal jí pití.
"To je dobré," typicky zčervenala.
"Tvůj bratranec se na mě totiž vyřítil v podnapilým stavu."
Becky vystrašeně vyjekla.
"John?" vyhrkla. "A neudělal ti něco?" Okamžitě začala kontrolovat můj obličej. Usmál jsem se.
"V pohodě. Hrozilo akorát uškrcení z toho, jak se na mě věšel. Ale naštěstí ho Sam odtáhl."
"John?" znovu zalkla a pravděpodobně nevěřila svým uším. Přikývnul jsem, ale dál se už o tom nechtěl bavit. Odložil jsem svůj punč.
"Půjdem si zatancovat?" vyzval jsem ji. Němě odsouhlasila a tak jsem ji vzal za ruku a vláčel ji za sebou. Neušli mi ohromené tváře, když jsem se prodíral davem. I opilej John snažící se tancovat s trucovitě tvářící se Lynn, na chvíli strnul na místě, když jsem jí obmotal ruce kolem pasu a začal se s ní vlnit do rytmu hudby. Ale nevšiml jsem si dvou onyxovejch očí, jež sledovaly každý můj pohyb, zpoza husté blonďaté hřívy.
Zábava se rozjela v plném proudu. Celý večer jsem neprotancoval s nikým jiným kromě Becky a bavil se. Vláčel jsem ji všude sebou, tisknouce její ruku v mé. Nebo ji ochranitelsky držel kolem pasu. Nebylo divu, že se za chvíli rozležely drby, že spolu něco máme. A já se tomu jen smál.
Pak někdo do tělocvičny tajně propašoval spoustu lahví vodky. Dost jsme toho šibalsky nalili do punče a jiných nápojů. Zbytek jsme vypili. Všichni (i učitelé) se dostali do patřičné nálady. Zvesela jsme klábosili a lili toho do sebe, čím dál víc.
"Hele, musím si odskočit," řekl jsem a vstal. Ale příliš rychle. Zatočila se mi hlava.
"Jsi si jistý, že tam dojdeš?" smál se mi Dean.
"Jop, nemějte strach, jsem hrdina jménem Chris Jordan!" křikl jsem a zasalutoval. To v ostatních zvedlo další vlnu nezvladatelného smíchu. A já se k nim s radostí přidal, ale pak se sehnul k Becky: "Počkej na mě, má lásko! Tvůj Romeo se hned vrátí!"
Samozřejmě mě všichni slyšeli. Becky zrudla jako rajče, ale pak - k mému a všech ostatních překvapení - mi vtiskla své rty na mé. Byla to obyčejná kamarádská pusa, ale ode všech jsme si zasloužili hvízdot. Poklonil jsem se a odporoučel se konečně na záchodky, protože už vážně hrozilo, že se mi močový měchýř protrhne.
Cestou na záchody jsem mírně vrávoral, ale pořád jsem toho v sobě neměl tolik, abych nepoznal ty dvě osoby tisknoucí se na sebe v záplavě vášnivýho francouzskýho polibku. Najednou, jako bych úplně vystřízlivěl. Cloumal mnou vztek; vztek, bolet, vztek, zrada a zase vztek. Mike přímo přede mnou ocicmával Lily a překáželi mi v průchodu.
"Ehm, ehm," odkašlal jsem si, "Nerad vás ruším hrdličky, ale nemohli byste uhnout? Zavázíte," pronesl jsem jízlivě. Mike se okamžitě odtrhl od Lily a šokovaně mi pohlédl do očí. Lily nesouhlasně zasténala. Pak se na mě podívala typickým pohledem: Co tu děláš? Vždycky všechno zkazíš! Nezajímalo mě to. Očima jsem se vpíjel do Wessonových temných kukadel. Nevím, co jsem tam chtěl najít, ale nebylo v nich vůbec nic. Jakoby to ani nebyl člověk.
Opovržlivě jsem si odfrknul a podíval se na Lily.
"Lily, to sis vážně vybrala jeho?" Zatřepal jsem hlavou. "Nechápu tě. Máš na lepší. Tohle je jen arogantní troska." Se svým malým proslovem jsem taky spěšně odešel, ale bylo cítit, jak mě jejich oči ještě pozorují.
Sotva jsem došel na záchody a zavřel za sebou dveře, zhroutil jsem se na zem. Slzy mi samovolně začaly téct po tváři. Cítil jsem se ublíženě a mohl za to jedině on! Proč s tím tehdy vůbec začal? Proč musím přemýšlet o jeho měkkých rtech a svalnatém těle? Proč mě jeho černé oči jako půlnoc, tak arogantní a chladné, tolik přitahují? Proč jsem tak moc toužil, aby mě sevřel v náručí a já cítil jeho vůni. Zatraceně, proč?!
Věděl jsem, že fňukáním nic nespravím a navíc na mě všichni v tělocvičně čekali. Silou vůle jsem vstal, otřel si slzy, podíval se do zrcadla, abych zhodnotil svůj stav, vykonal to, co bylo původně v mém plánu a odešel.
Očekával mě hlouček radostných lidí s narůžovělými tvářemi. Sam mi zrovna podával láhev vína. ,No a co!´ řekl jsem si v duchu a chňapl po láhvi jejíž obsah jsem hodlal vypít na ex. ,Ukážu Wessonovy, že není jediný, kdo se umí bavit!´a kopl jsem to do sebe, aniž bych přemýšlel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 9. září 2011 v 16:15 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc to oceňuju. Těšila jsem se na to, jak malý děcko. Tahle povídka mě dostává, už se těšim na další a držim ti palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama