Můj svět

7. října 2011 v 16:41 | AngelD |  Jednorázovky
Taková menší úvaha o ještě menších věcech


Nikdy jsem nežila v realitě. Vždycky jsem měla vysněný svět, kde bylo všechno lepší. Svůj svět. Pokaždé byl jiný, ale přesto stále stejný. Rostl se mnou, zvětšoval se a zase zmenšoval. Vymýšlela jsem si příběhy, jeden za druhým, topila jsem se v nich. Jednou jsem viděla superhrdiny, jednou víly, jindy zase strašidla a někdy jen obyčejné lidi. Nikdy jsem se tam nebála. Všechny děti okolo mě už chtěly vyrůst, chtěly být dospělé a mít děti a chodit do práce jako jejich rodiče. Já ne. Bála jsem se. Myslela jsem si, že ztratím svůj svět, že zmizí a už se nikdy se nevrátí. Že už to nebude já a zbytek světa.
Nebylo to tak. Sice jsem měla v pubertě chvíle, kdy jsem se zdálo, že můj svět zmizel. Ale on tam byl, schovaný vzadu, čekal, až za ním opět přijdu. Vždycky jsem se vrátila. Usmála jsem se na něj a najednou byla realita zase o něco snesitelnější. Zase jsem si vymýšlela pohádky a koukala jak se kolem mě prohání jednorožci a strašidla mě baví svými hrůzostrašnými povídačkami.
Můj svět byl můj nejlepší přítel. Díval se jak rostu a pokaždé trpělivě čekal až ho zavolám k sobě. Milovala jsem to. Všechny ty sny, které se mi zdály. Kolikrát jsem si říkala: "Proč se musím probudit? Nemůžu tady žít navždy?"
"Ještě nemůžeš," pošeptal mi můj svět jemně do ucha. "Později přijde čas, ale teď ještě ne. Musíš žít. Vzbuď se. Užívej si to."
Nechtěla jsem. "Prosím nechej mě tady. Tam to bolí."
"A co cítíš tady?" zeptal se znovu ten jemný vánek. Jeho hlas mi zněl jako maminčina zvonkohra.
"Nevím," přiznala jsem se. Nevěděla jsem proč se ptá. Kdyby mi bylo lépe v realitě, nechtěla bych tady zůstat. "Ale tady je to lepší."
"A proto tu ještě nemůžeš být navždy. Musíš žít. A až nastane nové čisté ráno, budeš cítit jen klid a útěchu."
Nerozuměla jsem tomu. Vyháněl mě. Můj vlastní svět. Proč? Udělala jsem něco špatně? Nechci se vracet tam, kde je všechno tak jasné. Až příliš. Nechápu ten svět, nechápu realitu. Proč neexistuje nějaká příručka?
Možná nejdřív musím trpět, abys mohla být neskonale šťastná. Ale v realitě nebylo všechno špatné. To bych jí křivdila. Jenže život tady byl těžký. Pro každého, ať mi jiní tvrdí cokoliv chtějí, já tomu věřila. Je špatné věřit? Je špatné chtít?
Bolelo to. Moc. Ale kdo mi to uvěřil? Kdo se mě zeptal jak se mám? Kdo mě pohladil, když bylo potřeba? Kdo mě objal, kdo mi usušil slzy? Kdo mě nepřestal mít rád, i když věděl jaká jsem byla? Jaký tvor to mohl být?
"Člověk," zazvonila zvonkohra. "Tvor, který se moc ptá a málo se dozví."
Lidé. Kdo jim uvěří? Kdo zachrání jejich duše až nezbude nikdo, kdo by je vyslechl? Má každý člověk svůj svět, kam se může vrátit? Kde bude šťastný? Kde nebude nikdo, kdo by mu dokázal ublížit? Život je umírání. Umíraní je život. Všechno jednou zničí čas. Co bude s mou duší? Je můj svět dost velký? Unese potom tíhu všech mých radostí, mých strastí, mých hříchů? Vezme mě tam, kde budu mít to, co jsem tady nikdy neměla? Budu to pořád já? Voda všechno odnese, oheň všechno spálí, země všechno pohltí, vzduch všechno odfoukne.
Nedokázala jsem si odpovědět na otázky. Uměla jsem jenom vstát z postele a žít. A doufat, že jednou, jednou snad zůstanu ve svém světě navždycky.
"Je ráno, vstávej," budil mě hlas ukrytý za kořeny stromu a tak lehký jako letní vánek. Můj svět se mi opět ztrácel před očima…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 18. října 2011 v 18:15 | Reagovat

Úžasné :)! Krásné :)! Milé ^.^! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama