Stupid Arrogance 10. díl

4. října 2011 v 7:54 | AngelD |  Stupid Arrogance
Nový a zároveň předposlední díl Arrogance. Opět doufám, že se bude líbit. :)
P.S. - chudák Chris, v tomhle díle mi ho bylo vážně líto :/ xD


10.Část: Volejte záchranku! Chris je na pokraji smrti!


Vzbudila mě tříštívá bolest hlavy. Cítil jsem, jako by mi ji někdo držel ve svěráku a nechápal, jak se mi podařilo s takovým utrpením usnout. O žaludku ani nemluvě. Bylo mi těžko a zdálo se mi, že mi tam snad zpracovává kameny. V puse jsem měl sucho a nepříjemnou pachuť a celý tělo se mi zdálo slabé, nějak ochablé. Nechápal jsem - kde se nacházím, co tu dělám, a jak jsem se sem zatraceně dostal? Otázky, na které se horkotěžko hledala odpověď. Zasténal jsem.
Pomalu a velmi opatrně jsem se pokusil otevřít víčka. Mé oči ihned zaplavila dávka oslnivého světla. Bylo tak neúnosné, že se mi víčka okamžitě automaticky zavřela. Sluneční svit, i když zastíněný žaluziemi, mi způsoboval nepříjemnou bolest. Pálilo mě to. Ale přesto jsem se o to pokusil znova, během pěti minut mi oči začaly fungovat skoro normálně. Ale hlava na tom byla pořád stejně a žaludek snad ještě hůř. Ale alespoň jsem se vzbudil u mě doma, v mojí ložnici a na mé posteli. Ale můžete mi někdo proboha vysvětlit, jak jsem se sem dostal?! Žaludek se mi začal nebezpečně obracet vzhůru nohama. Rozhodl jsem se, dát si ranní rande se záchodem.
Těžce jsem se tam dostal po čtyřech, v pohybu mě udržovala jen síla vůle. Ale snažení mělo své účinky. Když se mi konečně podařilo ze sebe dostat aspoň třicet kbelíků těch nechutnej sraček, žaludek se aspoň trochu zklidnil. Sice to pořád nebylo nejlepší, ale už ne tak hrozný. Ale na záchodě jsem zůstal. Kachličky příjemně chladili moje horký, zpocený tělo. A beztak jsem byl slabý na jakoukoliv činnost. Hlava mi pořád třeštěla, jako by měla už už vybuchnout, a tak sem se ani nesnažil vzpomenout si, co jsme to vlastně minulou noc vyváděl. Tiše jsem zasténal. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat až všechna bolest pěkně pomalu přejde, anebo čekat na boží smilovaní, až mi někdo přijde na pomoc. V druhou možnost jsem ani nedoufal.
Nevím, jak dlouho moje rande se záchodem vlastně trvalo, dokud mi ho nezrušilo děsivé zazvonění u dveří. Ani jsem se nanamáhal vstávat a raději to ignoroval. Ale narušitel měl výdrž. Chvíli zvonil, chvíli bušil na dveře. Byl jsem z toho všeho na prášky, ale stejně mě nenapadlo jít otevřít. Ani náhodou. Ať je to kdo chce, měl by chápat, že mám kocovinu jak kráva a celý člověk mě bolí.
Názor jsem změnil hned, jak jsem uslyšel velice dobře známý hlas.
"Chrisííí! Otevři ty zpropadený dveře, nebo přísahám, že je vymlátím! Slyšíš?! CHRISÍÍ!" Moje nejlepší kamarádka měla hlas o pár oktáv výš, a tak jsem se začal bát nejen o svoje vchodový dveře, ale i o svý zdraví. Když naposledy takhle vyváděla, málem ze mě vymlátila duši.
A tak se ve mně hnuly instinkty a já se začal zvedat. Těžko, ale šlo to. Poháněn strachem jsem se dobelhal ke dveřím. Když jsem otevřel, moji blonďatý kámošce plály oči hněvem.
"Á, Lily, teď není moc vhodná dob-" začal jsem mdle. Můj hlas zněl skřípavě a nakřáple. Jenže jsem byl přerušen. Kým jiným než samotnou Lily.
"Ty tu někoho máš?" zeptala se a do tváře se jí vlila červeň.
"Ne, měl bych?" zmateně jsem zamrkal. A ačkoliv jsem nechápal, proč se na to zeptala, přepadl mě zvláštní pocit, že tu v noci někdo se mnou doopravdy byl. Zahnal jsem to.
"Totiž máš na sobě jen trenky a mluvíš o nevhodné chvíli no a já…" pustila se do vysvětlování Lily a byla celá rudá.
"Domyslela sis, že tu nejsem sám," doplnil jsem jí. Přikývla, a pak očima sklouzla na mou odhalenou hruď. Chvíli ji hltala pohledem. Před pár lety bych byl určitě nadšený, protože jsem byl do ní zamilovaný - dalo by se říct - ale teď se mi opravdu nehodilo postávat ve dveřích jen tak v trenkách.
"Víš, ještě mi není nejlíp… ale chceš jít dál?" nabídl jsem jí nakonec. Rozzuřenýho býka raději nedráždit. Lily přikývla, očima stále zaseknutýma na mém celkem vypracovaném břichu. Pobídl jsem jí dál a zavřel za ní dveře.
"Co jsem vlastně včera vyváděl? " optal jsem se jí zvědavě, kulhajíc do kuchyně vzít si prášek proti bolesti a vodu. Och vodu. Nikdy jsem neměl takovou žízeň, jako teď. Lily mezitím došla do ložnice a začala mi stlát postel. Její přítomnost mě aspoň postavila na nohy, když už nic jinýho.
"Cože?" zakřičela, abych jí slyšel přes dvě místnosti.
"Ptal jsem se, co se včera stalo. Nic si nepamatuju,"zopakoval jsem, když jsem za ní došel do ložnice.
"Vážně?" koukla na mě starostlivě. "Ale ani se nedivím no. Ale co. Takže za prvé, ožral ses jak to prase. Za druhé, já a Mike jsme se líbali a tys nás viděl. Za třetí, málem sis to tam začal rozdávat s Becky, přímo všem na očích, dokud tě Mike neodtáhl a neodprovodil pryč. No jo, co se s ním pak vlastně stalo? To šel sám domů? Takový kus?" chvíli vedla svůj monolog na téma Mike - největší láska mého života -, a jak se dostal domů, ale já už jí neposlouchal. V hlavě se mi začaly objevovat záblesky včerejší noci. A nebylo toho málo.
Ale všechno bylo jakžtakž v pohodě. Teda dokud mi nevyrašily i vzpomínky jak mě koupal - okamžitě jsem byl celej rudej - jak jsem ho hloupě políbil, jak jsem usnul v jeho objetí jen v trenkách. Skoro všechno se mi vybavilo…
"Hele, Chrisi na stole máš nějakej papír, asi vzkaz," začala Lily. Okamžitě jsem vystřelil a chňapl po něm než bys řek švec.
"Dej mi to," vřísknul sem, "to je soukromé."
Raději jsem si to šel přečíst na záchod a zamkl se tam, abych měl pokoj od slídivých očí mé nejlepší kamarádky. Ve vzkazu stálo:

Dobré ráno Chrisi (Nebo poledne? Odpoledne? U Tebe těžko říct),
snad ses vyspal dobře. Promiň mi, že jsem jen tak odešel, ale měl jsem nějakou nedodělanou záležitost. Nechtěl jsem Tě budit, ale máš nachystanou snídani. V lednici nic nebylo, tak jsem Ti nakoupil, jestli to nevadí.
Doufám, že to pochopíš.
A nech si chutnat.

Tvůj
Mike

Při těch slovech mě hřálo u srdce. Třeba mu na mně vážně záleží. Ale pak jsem si vzpomněl, jak se cicmal se Lily. Blaženej úsměv mě ihned přešel. Vztekle jsem vyšel zezáchodu a zamířil si to do kuchyně. Za stolem seděla Lily a ujídala z mojí - opakuju mojí - snídaně, které jsem si předtím ani nevšiml.
"Cože jsi tak nabručenej?" usmála se na mě.
"Byl to vzkaz od Mikea," prohlásil jsem bezvýznamně.
"Od Mikea?" povytáhla obočí.
"Jo. Včera tu přespal. Jak jsi řekla. Měl to domů daleko a byl unavenej."
"Aha," vrátila se k jídlu. "A kde se tu vzala ta super snídaně?"
"Ta je právě Mikeova, nachystal si jí, ale pak měl nějakou neodkladnou záležitost či čo. Proto se ráno tak vypařil. O tom mi píše v tom vzkazu. Prej si jí můžu sníst," plácal jsem první, co mě napadlo, ale k mému údivu to znělo i docela věrohodně.
Lily se ušklíbla. "Tak proto ten nakvašený výraz. Čekal jsi, že ti včera Becky podstrčila nějaký romantický psaníčko, co?"
"Tak nějak," prohodil jsem, sedl si na židli ke stolu naproti Lily a začal se ládovat jídlem i přes můj zneklidněnej žaludek. Lily se zasmála. Já se přidal. Nedokázal jsem být na ni dlouho naštvanej, byla to kámoška a zatím mi vždycky pomohla, i když někdy drsnými metodami. Myslela to dobře. Co mohla vědět o tom, co cítím k Mikeovy? Nic. Nebyla to její chyba a já neměl právo jí to vyčítat.
"Ostatně, když už jsme u toho, Becky se po tobě už od rána shání," vzpomněla si najednou blondýna.
"Hrmchrm," zabručel jsem s plnou pusou jídla.
"Dobře, zavolej jí, až dojíš," smála se Lily.
"Hchrmpf," …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | 4. října 2011 v 15:43 | Reagovat

Předposlední? No co, jako vždy dokonalý a Chrise, mi taky bylo líto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama